Spirituálny kapitál

Intelektuálna charita a poctivá spiritualita

Ktorý pápež sa zmýlil?

4. júna 2015 Pavel 0 Comments

pápeži o liberalizme
človek sa musí podriadiť Božím zákonom:
„A všetci ľudia sú povinní hľadať pravdu, najmä čo sa týka Boha a jeho Cirkvi. A poznanú pravdu sú povinný prijať a zachovávať. No svätý cirkevný snem zároveň vyhlasuje, že tieto povinnosti sa týkajú ľudského svedomia, zaväzujú vo svedomí a že pravda sa presadzuje jedine svojou vlastnou silou, vniká do myslí lahodne a pritom dôrazne.“
„Príkazy Božieho zákona človek vníma a poznáva svojím svedomím, ktorého sa musí verne pridŕžať vo všetkej činnosti, aby dosiahol svoj cieľ, t.j. Boha. Preto sa nesmie nútiť konať proti svojmu svedomiu. Ale mu ani neslobodno prekážať konať podľa svojho svedomia, najmä v náboženskej oblasti. Náboženstvo je totiž takej povahy, že sa uplatňuje predovšetkým vnútornými dobrovoľnými a slobodnými úkonmi, ktorými sa človek obracia priamo na Boha.“
Aj pápeži mali odlišný názor na
tú istú vec.

Gregor IX. neponechal vyhľadávanie kacírov štátnym úradní­
kom, ale roku 1232 zriadil pápežskú inkvizíciu. Pápež poveril predovšetkým členov dominikánskej rehole, aby svojou činnosťou čelili nebezpečenstvu vtedajšej doby.
Ďalšia inkvizičná buia Inocenta IV. (1243 – 1254) Ad exstirpandum z roku 1252 bola zhrnutím
predchádzajúcich nariadení voči heretikom. Dovoľovala mučenie ako prostriedok na zistenie viny (na
rozdiel od 9. stor., kedy Mikuláš L vo svojich Responsa ad consulta Bulgarorum z 866 odmietol mučenie ako previnenie proti božskému i ľudskému zákonu).

Syllabus

Od roku 1860 prebiehali v Ríme prípravy na „spísanie omylov, ktoré vládnu v Európe“. V tom
istom roku pripojil Gerbet von Perpignan k pastierskemu listu Pia IX. O omyloch súčasnosti zoznam 85
pochybných výrokov. Konečný Syllabus uverejnený v r. 1864 v Ríme citoval 80 mylných téz – značná
časť pochádza z Gerbetových prác, ďalšia bola zostavená z pápežských príhovorov a listov od roku
1846. Dotýkajú sa širokého spektra názorov, takže nieje možné ich zhrnúť do resumé. Mnohé tézy sa
týkajú ľudského rozumu a slobody:
„Ľudský rozum je bez ohľadu na Boha jediným kritériom o pravosti, falošnosti, dobre a zle. Je
zákonom sám pre seba a jeho prirodzené sily stačia na to, aby uskutočnili dobro v jedincovi a v spoločnosti. “ (či. 3)
„Každý človek si môže ľubovoľne a slobodne vybrať a vyznávať to náboženstvo, ktoré považuje,
vedený svojím rozumom, za pravé. “ (či. 15)
Iné tézy, označené za nesprávne, sa vzťahovali na práva Cirkvi:
„Cirkev nemá právo na použitie násilia a nemá ani žiadnu priamu alebo nepriamu časnú (t.j.
politickú) moc. “ (či. 24)
Vysvätení služobníci Cirkvi a pápež majú byť vylúčení z akejkoľvek starostlivosti o svetské majetky a z každej moci nad nimi. “ (či. 27)
Celé verejné školstvo, v ktorom je vychovávaná mládež v cirkevnom štáte, môže a musí byť -s
určitou výnimkou biskupských seminárov podriadené štátu, a to tak že žiadna iná autorita nemá
právo zasahovať do školského poriadku, učebného plánu, rozdelenia akademických stupňov, do výberu
a povolávania učiteľov.“ (či. 45)
Cirkev treba oddeliť od štátu a štát od Cirkvi. “ (či. 55)
Nasledujúce výroky sú o prirodzenej a cirkevnej etike, o cti, o pápežovi ako hlave štátu. Posledné tézy sa obracajú proti verejnému praktizovaniu náboženstva iných kultov. Je nesprávne tvrdenie:
V našej dobe už nie je potrebné považovať katolícke náboženstvo za jediné štátne náboženstvo
a vylúčiť ostatné kulty. “ (či. 77)
137
„Je totiž nesprávne tvrdenie, že občianska sloboda praktizovania každého kultu, ako aj možnosť
poskytnutá každému vyhlasovať vo verejnosti a pred verejnosťou nejaké názory a myšlienky vedú k tomu, že ľahko skazia mravy a náladu obyvateľstva a rozširujii mor indiferentizmu. “ (či. 79)
Pápež sa môže a musí zmieriť s pokrokom, s liberalizmom, s novým občianskym štátom a vysporiadať sa s ním. „ (či. 80)
Reakcia na uverejnenie zoznamov bola prudká. Medzi katolíkmi uvítali ultramontáni, že sa konečne urobila jasná hranica k modernému duchu doby. Liberálne skupiny boli týmto postihnuté a pokúšali sa roziíšiť medzi oprávnenými a neoprávnenými formami liberalizmu – Syílabus sa obracia iba
proti tým posledným, Protestanti, voľnomyšiienkári sa videli posilnení vo svojom úsudku o Katolíckej
cirkvi. Hoci postoj Ríma bol dostatočne známy, urobil Syílabus tým, že chýbalo akékoľvek pozitívne
hodnotenie novších vývinov, priepasť medzi Cirkvou, vernou Rímu, a modernou spoločnosťou, ktorú
zmenšil až pápež Lev XIII. (1878 – 1903).
K veľkému vyrovnaniu účtov koncilu s duchom doby nedošlo, V deň po schválení pápežovej neomylnosti vypukla nernecko-francúzska vojna (19. júla 1870). 20. septembra 1870 bol Rím obsadený
piemontskýrni vojskami. Pápež sa o mesiac neskôr rozhodol preložiť koncil na neurčitú dobu.

Z cirkevnej histórie je veľa príkladov
že pravda sa postupne inkarnovala aj do učenia viery
aj do vedomia ľudstva 
napr. pozrime sa na vývoj v chápaní
„náboženskej slobody ľudskej osoby“

 

Odsúdenie odluky Cirkvi od štátu

Upozorňujem predovšetkým na to, že pápeži odsúdili odluku Cirkvi od štátu výlučne v oblasti doktrinálnej a týka sa len národov, kde je katolícka väčšina. Samozrejme možnosť tolerancie iných vyznaní v spoločnosti, ktorá je inak katolícka, nie je odsúdená a tým menej mnohosť vyznaní, ktoré existujú vo viacerých ďalekých zemiach nenáležiacich k tomu, čo bolo v minulosti nazývané kresťanským svetom.

Po tomto spresnení tvrdím súčasne s pápežmi:

Požiadavka odluky štátu od Cirkvi alebo Cirkvi od štátu je bezbožnosťou a bludom blízkym heréze. Duch viery Svätého Pia X., jeho hlboká teológia, jeho pastierska horlivosť vystupujú energicky proti laicizujúcim predstavám odluky Cirkvi od štátu vo Francúzsku. Pozývam vás k zamysleniu nad jeho slovami, ktoré pochádzajú z encykliky Vehementer nos, z 11. februára 1906:

„Požiadavka odluky Cirkvi od štátu je absolútne bludná téza a veľmi zhubný omyl. Opierať sa o princíp, že štát nesmie vyznávať žiadne náboženstvo, je predovšetkým veľmi urážlivé voči Bohu, lebo Tvorca človeka je súčasne Zakladateľom ľudskej spoločnosti. To On ju udržuje v trvaní tak, ako udržuje aj nás. Preto sme povinní vzdávať mu česť nielen osobným kultom, ale taktiež spoločenskou poctou.

A navyše je táto téza taktiež veľmi zrejmým popretím nadprirodzeného poriadku. Fakticky vymedzuje pôsobnosť štátu, ktorému výlučne náleží dbať o verejné dobro vo verejnom živote, ktoré je prvou príčinou pre ľudskú spoločnosť a nemá už žiadnu spojitosť s ňou ako s obcou s poslednou príčinou ľudskej existencie, ktorou je večná blaženosť ponúkaná človeku, ktorého krátky pozemský život sa rýchlo blíži ku koncu. A pretože verejný poriadok vecí, aj keď sa rozvíja v čase, je podriadený dosiahnutiu tohto najvyššieho a absolútneho dobra, svetská moc nielen, že nemôže vytvárať prekážky k dosiahnutiu tohto cieľa, ale musí nám v tom aj pomáhať.

Podobne táto téza vyvracia poriadok ustanovený na tomto svete s veľkou múdrosťou Bohom, poriadok, ktorý vyžaduje súlad a vzájomnú zhodu medzi dvoma spoločnosťami. Tieto dve spoločnosti, spoločnosť náboženská a spoločnosť svetská majú totiž tých istých poddaných, aj keď každá z nich vykonáva svoju moc nad nimi vo svojej vlastnej sfére. Mnoho záležitostí a vecí podlieha náuke a úsudku jednej i druhej. V súčasnej dobe, kedy dohoda medzi štátom a Cirkvou zaniká z tejto spoločenskej správy, ľahko vyklíčia semená sporov, stanú sa veľmi ostré na obidvoch stranách. Týmto spôsobom sa zatemní chápanie pravdy a duše sa naplnia veľkým nepokojom.

Konečne táto téza pôsobí smrteľnú škodu samotnej svetskej moci spoločnosti, ktorá už nemôže prosperovať ani trvať dlhšiu dobu bez toho, aby priznala miesto náboženstvu, ktoré človeku stanoví najvyššie zásady a suverénneho učiteľa, či neporušiteľnú ochranu jeho práv a povinností.“

Pozoruhodná kontinuita tohto učenia

Neskôr sa svätý pápež odvoláva na učenie svojho predchodcu, Leva XIII., z ktorého cituje nasledujúci úryvok, poukazuje na stálosť tohto učenia, ktorá je jeho vlastnosťou:

„Preto rímski biskupi neprestávajú v zhode s okolnosťami a dobou odmietať a odsudzovať učenie o rozluke Cirkvi od štátu. Náš významný predchodca Lev XIII. mimoriadnym spôsobom, mnohokrát a dôsledne, ukázal nám, aký má byť podľa katolíckeho učenia vzťah medzi týmito dvoma spoločnosťami.“

Potom nasleduje odsek z Immortale Dei, ktorý som citoval v predošlej kapitole a po ňom citát:

„Ľudská spoločnosť sa nemôže nestať zločinnou, pokiaľ chce fungovať bez toho, ako by Boh neexistoval alebo pokiaľ sa odmieta zaoberať náboženstvom, ako by to bola pre ňu cudzia vec alebo niečo, čo jej nemôže žiadnym spôsobom poslúžiť (…). Čo sa týka Cirkvi samotnej, ktorej Tvorcom je sám Boh, bolo by veľkým a škodlivým bludom vylúčiť ju z aktívneho života národa, z práva, z výchovy mládeže a z domácej spoločnosti.“

Musíme si ešte raz prečítať nasledujúci úryvok z Immortale Dei, aby sme sa uistili, že Lev XIII. len potvrdzuje, že znovu obnovuje učenie svojich predchodcov:

„Týmto učeniam, ktoré ľudský rozum odmieta a ktoré majú veľmi značný vplyv na veci verejné, rímski biskupi, naši predchodcovia, v plnom pochopení toho, čo od nich požaduje apoštolský úrad, nikdy nepovoľovali, aby boli vyslovované beztrestne. Gregor XVI. v encyklike Mirari vos z 15. augusta 1832 na tému rozluky Cirkvi od štátu sa vyslovil takto: ,Nemôžeme očakávať najlepšie výsledky z túžby tých, ktorí sa pokúšajú oddeliť Cirkev od štátu a zboriť vzájomnú harmóniu medzi kňazstvom a impériom. Skutočne, podnecovači neobmedzenej slobody sa boja tejto harmónie, ktorá bola vždy veľmi výhodná a prospešná pre záujmy náboženstva a spoločnosti.’

Podobne Pius IX. pranieroval pri každej príležitosti množstvo bludných názorov, ktoré boli najviac v móde; a neskôr sa rozhodol ich všetky zhrnúť, aby katolíci uprostred takého množstva omylov vedeli, čoho sa môžu bezpečne držať.“

Zhrňujem, že také učenie, ktoré tvrdí, že medzi Cirkvou a štátom musí panovať harmónia a ktoré odsudzuje blud rozluky, nesie so sebou, skrze nepretržité hlásanie štyrmi po sebe nasledujúcimi pápežmi od roku 1832 do roku 1906 a slávnostné konzistórium 21. februára 1906, najvyššiu autoritu a dokonca mimo akúkoľvek pochybnosť záruku neomylnosti.

 

Gregor XVI

Mirari vos arbitramur 

german3_11

List  pastýřský

ke všem katolickým biskupům

o náboženské svobodě a ekumenismu.

Ctihodní bratři, pozdrav a apoštolské požehnání!

Jistě Vám musí být divné, že od doby, co je vložena péče o celou církev na Naši nestatečnost, ještě jsme se Vám neohlásili nějakým listem, jak je zvykem od prvních časů a jak to vyhledává i Naše dobrotivost k Vám. Bylo Naší snahou, abychom ihned otevřeli své srdce před Vámi a ve společenství Ducha promluvili k Vám tím hlasem, kterým je Nám přikázáno utvrzovat bratry v osobě svatého Petra (Luk. 22,32). Je Vám však dobře známo, jakébouřenehod a zármutků se strhly hned za prvních dnů naší církevní správy a uvrhly Nás do mořské hlubiny, a kdyby nebylo mocné ruky Páně, snad byste již truchlili nad naší zkázou připravenou hanebným srocením bezbožných proti Nám. Duch se vzpouzí obnovovat způsobenou bolest smutným vypravováním o tolika nebezpečích, raději velebme Boha a dárce všeho utěšení, který rozptýlil naše odpovědné nepřátele, vytrhl Nás z hrozícího nebezpečí a dopřál oddechu po utišení té strašlivé bouře.Rozhodli jsme ihned Vám sdělit radu v otázce vyléčení těchto ran v Izraeli, avšak množství starostí o zjednání a utvrzení obecného řádu, které jsou na Nás uvrženy, byly tehdy překážkou ve splnění Našeho předsevzetí.   

Na to pak novou příčinou Našeho mlčení byla zpupnost buřičů, kteří opětně usilovali rozněcovat pochodeň rozbrojů. Zdálo se Nám potřebné zatvrzelost tohoto lidu – jehož vzteklost puštěná z uzdy se nedala ukrotit dlouhou shovívavostí a všemi důkazy Naší dobrotivosti, nýbrž tím hůř si počínala – ačkoli k Naší nemalé lítosti jsme museli kárat metlou (1.Kor. 4,12) podle moci, propůjčené Nám od Boha a jak sami můžete usoudit, v práci Našehoúřadu přibylo den ode dne potíží.

Když jsme pak nyní již nastoupili – neboť pro tytéž příčiny bylo prodléváno – úřad a papežské důstojenství v Lateránském hlavním chrámu podle ustanovení a obyčeje Našich předchůdců, neprodléváme dále a spěcháme k Vám, ctihodní bratři. Vydáváme jako svědectví Naší laskavosti k Vám tento list a sice v den nejradostnější, kdy slavíme slavnost Nanebevzeti Panny nejslavnější, aby Ona, která se Nám propůjčila za patronku a ochránkyni v Našich velikých potřebách, také nyní přispívala svou pomocí Nám a do Naší mysli svým vnuknutím vštípila takové úmysly, které by byly křesťanskému stádci ku spáse.

Ne bez lítosti, se srdcem naplněným zármutkem, obracíme se k Vám, víme, jak jste horliví ve víře a plni obav  o ni v tomto klopotném stavu, v jakém se za nynějších časů nalézá. Opravdu můžeme říci, že nyní přišla hodina mocností temnoty, aby jako pšenice byli tříbeni synové vyvolení (Luk. 22,53). Kvílila opravdu a splynula země – nakažená od svých obyvatel, protože přestoupili zákony, změnili právo, rozptýlili věčnou smlouvu (Iz. 24, 5).

Mluvíme s Vámi, ctihodní bratři, o věcech, které vidíte vlastníma očima a které jsou příčinou Našich společných zármutků a nářků. Hle, plesá smělá bezbožnost, studu prázdné umění, opovážlivá nevázanost. Vše co je svaté, tím se pohrdá: velebnost božských obřadů, mající v sobě velkou moc i velký užitek, zavrhuje se od ničemného lidu, zhanobuje a zesměšňuje. Spasitelné učení se vyvrací, bludy všeho druhu směle rozsévají. Ani zákony svatého tajemství, práva, ustanovení, sebevětší řády nejsou bezpečné před opovážlivostí tohoto lidu, mluvícího bezbožné věci. Nejsilnější útok se děje na náš římský Stolec svatého Petra, na který položil Kristus základ své církve. Svazky jednomyslnosti den ze dne více povolují a mocí se roztrhávají. Na božskou vážnost církve se obořují, její práva podrývají. Je vystavována soudu světa a s největším bezprávím se uvádí v nenávist národů a je uvedena v hanebnou podrobenost. Povinná poslušnost biskupů se vypovídá, po jejich právech se šlape nohama. V akademiích a gymnáziích se rozlévá znetvořené učení, kterým se katolická víra podkopává, ne už potají a pomalu, nýbrž zjevně a veřejně se proti ní brojí nepravosti, že se je čeho hrozit. Pravidla a příklady učitelů napustily jedem studentskou mysl, odtud příchází ono velké poklesnutí náboženství, tato ohyzdná zvrácenost mravů. Odtud vidíme, jak se z vysmeknutí z uzdy nejsvětějšího náboženství – které jedině dává stálost královstvím a upevňuje moc a sílu panovníků – obecný řád se ruší, trůny se řítí, víc a více se vzmáhá zamítání veškeré mocnosti, dobyté z práva. Původ všech těchto velkých a častých pohrom je však třeba zvláště hledat ve skrytém působení oněch společností, které jsou stokami a kalužemi veškeré bezbožnosti, ohavnosti a všeho rouhání, jaké lze najít u kterýchkoli zavržených kacířů a bludařů.

Takové metody, ctihodní bratři, a mnohé jiné snad ještě větší, jejichž vyjmenování by Nás dlouho zdrželo, a které jsou Vám dobře známy, Nás naplňují trpkou a neustálou bolestí, zvláště když jsme povýšeni na Stolec knížete apoštolů a především jiným jsme povinni planout horlivostí pro oslavení Božího domu. Poznáváme však, na jakém místě jsme postaveni a že nestačí pouze oplakávat tato mnohá zla, nýbrž že je nutné ze vší síly a moci je plenit; obracíme se proto k Vaší věrné pomoci a zveme Vás a Vaši pečlivost, ctihodní bratři, ke spasení katolického stáda, jelikož Vaše příkladná ctnost a nábožnost, jakož i opatrnost a neúnavná bedlivost Nám dodává dobré mysli, ano v tom množství přehořké péče Nás naplňuje příjemnou útěchou. Náš úřad vyžaduje, abychom pozvedli hlas a nasadili všechno, aby divoký kanec nekazil vinici a vlci netrhali stáda. Je naší povinností honit ovečky na ty pastvy, které jediné jim slouží ke spáse a o jejichž neškodnosti není žádné pochybnosti. Buď od Nás vzdáleno, nejmilejší, aby při těchto nebezpečích a útocích pastýři zanedbávali své povinnosti a strachem poraženi opouštěli své ovečky, anebo nepečujíce o své stádo, trvali v zahálce a rozmařilosti. Přičiňme se tedy v jednotě Ducha o společnou věc, nebo lépe řečeno, o věc Boží, at’ je proti společným nepřátelům společná bedlivost, společná snaha nás všech o spásu všeho lidu.

Toho však nejlépe docílíte, jestliže, jak to přináší sebou Váš úřad, obrátíte pozornost na sebe a učení, stále myslíc na ona slova: že všeobecná církev každou novotou se ruší (S. Celest. PP. Ep. 21 ad Episc. Galliar.) a řídice se napomenutím sv. papeže Agathona, že na řádných ustanoveních se nemá nic měnit, nic ubírat ani přidávat, nýbrž jak slova tak i smysl se má zachovávat bez porušení (S. Agatho, PP ad Imp. apud Labb. Tom. 11, pag. 235. Ed. Mansil). Odtud potom přijede nedobytná pevnost jednoty, která na tomto Stolci sv. Petra jako svém základu je založena, aby, odkud užitky svatého společenství plynou, tam také “všichni měli ohradu i bezpečnost i přístav před vším vlnobitím, i poklad dobrých věcí bez počtu a konce (S. Innocenc. PP Ep. 11 plud Constat.). Vy tedy buďte co nejvíce pečliví, abyste překazili drzost těch lidi, kteří usilují buď o potlačení práv tohoto sv. Stolce anebo o zrušení spojení mezi ním a církvemi, které jedině od něj přijímají pevnost a zdar. Proto vzbuzujte u věřících pravou důvěru a upřímnou uctivost k tomuto Stolci a volejte se sv. Cypriánem:  “Křivě se domníváš být v lůně církve, kdokoliv se Stolce Petrova spouštíš, na němž je církev založena” (S. Cypr. de unitate Eccles.).

Na to jste povinni vynakládat svou snahu a bdít, aby byl střežen základ víry v tomto velkém spolčení bezbožných, právě nyní cítíme bolest proto, že jej chtěli uloupit a uvést ve zkázu. Buďte pamětliví, že soud nad čistotou učení, jímž se mají sytit národy, jako i správa a řízení celé církve přísluší římskému papeži, “jemuž je dána úplná moc od Krista, Pána našeho, aby pásl, spravoval a řídilvšeobecnou církev”, jak prohlásili jasně otcové na florentinském sněmu (Conc. Flor. Sess. 25 In definit. apud Labb. Tom 18, col. 528, edit. Venet). Povinnost pak jednotlivých biskupů je zachovávat víru k Stolci Petrově svatě a svědomitě střežit poklad víry a pokud je na nich, pást stádo Boží. Kněží buďte poddáni biskupům, považujíce je – podle slov sv. Jeronýma – za rodiče svých duší (S.Hieron. Ep. 2. ad Nepot. a 1. 24); nezapomínejte nikdy, jak už nejdávnějšími církevními ustanoveními se zapovídá, aby ve svém přijatém úřadě nekonali nic, aniž si osobovali právo ve vyučování a kázání bez “přivolení biskupa, jehož péči je lid svěřen a od něhož se bude žádat počet za jejich duše” (Ex Can. Ap. 38 apud Labb. Tom 1. pag. 38. Edit Mansl.) Buďte konečně ujištěni a přesvědčeni, že jeden každý, kdo cokoliv proti uvedenému řádu podniká, tak ten, pokud je při něm, ruší a podkopává  i ustanovení církevní. Bylo by pak hříšné smýšlení, příčící se uctivosti s jakou se mají církevní zákony přijímat, kdyby se někdo osmělil zavrhovat řád od církve zavedený a obsahující v sobě konání svatých tajemství, pravidla mravů, základy práv církve, jako i jejich služebníků,  v zajetí nesmyslných domněnek, nebo utvrhovat se na něj, jakoby odporoval nějakým základním zásadám přirozeného práva, nebo jej stíhati (obviňovat) z neúplnosti a nedokonalosti, nebo jej I chtít podřizovat světské moci.

Protože však podle učení tridentských otců je ustanoveno, že Církev byla vyučena od Ježíše Krista a jeho apoštolů a posud bere poučení od Ducha svatého, který jí poskytuje veškerou pravdu (Conc. Trid. Sess. 13. dec. de Eucharist. in proem.), je pak nerozumné počínání a nejvvšší rouhání, namítá-li se, že potřebuie obnovy a jakési obrození, aby se zachovala ve své celosti a vzrůstu, jako by bylo možné pomyslit, že by mohla podléhat nějakému klesání nebo zatemnění nebo jiným podobným nedostatkům. Při takovém usilování směřují novotáti k tomu, aby byl položen základ novým lidským ustanovením, a pak bylo následkem to, čeho se hrozil sv. Cyprián, totiž

aby věc ta z Boha vzešlá stala se církví lidskou

(S. Cypr. Ep. 52, Edit Baluz.). Ať pak vezme v úvahu, ten, který o něco takového ukládá, že podle svědectví sv. Lva jedině římskému papeži je svěřena správa církevních ustanovení a že tedy přísluší jemu a ne kterémukoliv člověku, aby dělal závěry o dědičných ustanoveních a od Otců přejatých, a podle toho, jak píše sv. Gelas. PP in Ep. ad Episc. Lucanie) grozhodnutí kanonická brát v uvážení a vyměřovat od předchůdců uložená pravidla, aby po bedlivém rozvážení byly povoleny úlevy, jaké okolnosti časů  činí potřebnými k prospěchu církve.

Zvláště pak chceme podnítit Vaši stálost ve víře ohledně onoho přehanebného spiknutí proti bezženství kněžského stavu, které, jak je Vám známo, se denně rozmáhá, když se spojili ve snažení s některými zhoubnými filozofy naší doby i někteří členové duchovního stavu, kteří zapomenouce na svou hodnost a úřad a povolujíce rozkošnému lákání zašli v opovážlivosti tak daleko, že na některých místech se veřejně a opětovně odvážili předkládat knížatům své žádosti o zrušení tohoto přesvatého ustanovení. Nechceme Vás však zdržovat dlouhou řečí ohledně tohoto jejich hanebného usilování,  nýbrž důvěřujíce raději ve Vaši víru, nařizujeme, abyste podle předpisů svatých kanonických pravidel se snažili ze vší své sily v celosti tento důležitý zákon zachovávat, chránit a hájit před střelami   odevšad naň dorážejícími.                      

Dále pak počestné sňatky křesťanských osob, které apoštol Pavel nazývá velikou svátostí v Kristu a v církvi (Žid. 13,4), vyžadují naši společnou péči, aby o svátosti stavu manželského a o jeho nerozlučitelnosti se nic křivého nevěřilo anebo snad i neuvádělo. Již Náš předchůdce blažené paměti Pius VIII. důtklivě Vám tuto věc vložil do srdce ve svém listu k Vám; nicméně nepřátelé nepolevili ve svém počínání. Patří se tedy, aby byl lid náležitě vyučován, že řádně uzavřené manželství nemůže být rozloučeno, a že Bůh osobám spojeným manželským svazkem ukládá v tomto životě stálé společenství, které nelze rozloučit jinak než smrtí. Máme-Ii na mysli, že manželství  je připočteno ke svátostem, a proto náleží do církevní správy, nechť mají před očima zákony ustanovené církví a vztahující se k němu, a jsou jim svědomitě poslušni, protože na jejich plnění pak záleží síla a stálost řádného udržování manželských sňatků. Sledujte, aby žádným způsobem a v ničem se nepovolovalo něco, co by odpqrovalo svatým kanonickým ustanovením a bylo proti usnesení církevních sborů, dobře zvažte, že k nešťastným koncům přichází taková manželství, která se uzavíraií buď proti církevním nařízením nebo bez předcházejícího usmíření s Bohem (tj. svatokrádežně) anebo pouze z tělesné rozkoše, když totiž ani na samu svátost, ani na její taiemství a jeho význam,  snoubenci nehledí.

Nyní obracíme zřetel kjinému hojnému prameni všech těchto zel, jimiž v tomto čase vidíme sklíčenou církev, a to k Našemu zármutku, a sice ke lhostejnosti neboli netečnosti ve víře, k oné zlé domněnce, rozšířené na všechny strany skrze lest bezbožníků, že totiž vyznáváním kterékoliv víry je možné získat věčnou spásu duše, jen když člověk uspořádá svůj způsob života podle pravidel spravedlnosti a mravopočestnosti. V této tak jasné a do očí bijící věci Vám bude možno bez velké těžkosti tento zhoubný blud odvrátit od lidu svěřenému Vaší péči. Ať se tedy zhrozí apoštolského výroku “Jeden Bůh, jedna víra, jeden křest” (Efes. 4,5) ti, kteří se domýšlejí, že by z každého náboženství vedla cesta do přístavu věčné blaženosti a ať rozváží sami u sebe Spasitelova slova, že jsou proti Kristu nejsouce s Kristem (Luk. 11, 23) a že nešťastně rozptylují, protože neshromažďují s ním a proto “zajisté na věky zahynou, nepřidrží-li se víry katolické a nezachovají-li ji úplně a v celosti” (Vyznání sv. Athanasia). Ať slyší sv. Jeronýma, vypravujícího, jak stále a vytrvale domlouval každému, kdo ho chtěl přivábit na svou stranu, když se církev roztrhla na tři díly: “Kdo se připojuje k Stolci Petrovu, ten je můj” (S. Hieron. Ep. 58). Avšak marnou nadějí by se kojil, kdo by spoléhal na to, že i on došel znovuzrození vodou. Vhodně by mu odpověděl sv. Augustin: gTutéž podobu má i haluz uříznutá od vinného kmene; co však prospěje podoba, nebere-li život z kořene?h (S. August. In Psalt. contra part. Donat.).

Z tohoto nečistého zřídla lhostejnosti v náboženství

plyne ono převrácené a bludné učení,

ať neřeknu pominutí se všemi smysly,

že totiž každému se má dovolit a vydobýt

svoboda svědomí.

Tomuto zhoubnému bludu klestí cestu ona úplná

a neomezená svoboda v myšlení,

která se ke zkáze církve a obce dosti šíří.

Dokonce se i někteří osmělují hlásat s náramnou nestydatostí, že by odtud vyplýval i prospěch pro náboženství. “Je-li ale horšího vraždění duše než svoboda v bludu?” řekl by sv. Augustin (S. Aug. Ep. 166). Jestliže se povolí otěže udržující lidstvo na stezkách pravdy, poněvadž i bez toho lidé chvátají a chýlí se ke zlému” hle, tu již spatřujeme otevřenou studnici propasti (Zjev. 9,3), z níž viděl sv. Jan vycházet dým zatemňující slunce a z toho dýmu vycházející kobylky na celou zemi. Odtud přichází tato zvrácenost mysli, odtud zkáza mládeže, odtud to, že se mezi lidmi pohrdá  svatými ustanoveními a zákony, jedním slovem odtud pochází i ten mor, vše potírající v obecních zprávách, ano nejdávnější věky svědčí a zkušenost učí, že kvetoucí země v hoinosti, moci a slávě tímto jediným nástroiem vzaly za své. Tímto nástrojem je z uzdy  puštěná svoboda myšlení, volnost v řečech a bažení po obnovách.

Sem také patří ona svoboda tisku, hodná vší kletby a ošklivosti, aby se vydávaly jakékoli spisy vůbec a tuto svobodu se někteří opovažují žádat a hájit tak bezostyšně. Hrůza nás jímá, ctihodní bratři, pozorujeme-li, jaké znetvořené učení, ano spíše jaké bludné příšery se na nás valí, které se široko daleko rozmnožují v nesmírném množství knih, knížeček a spisků na pohled sice nepatrných, ale svou zločinností tím obsažnějších a které nás pro zlořečenost, rozlehlou po tváři země, přivádí k pláči. Ó jen pohleďte: jsou ještě lidé tak nestydatí, že neústupně vyvozují, že toto nastávající rozšíření bludů bývá vrchovatě nahrazeno tou či onou knihou, vydanou na obhajobu náboženství a pravdy v této hrozné bouři všemožných nepravostí. Zajisté by bylo hříchem, a proti všemu právu, páchat jistý veliký zločin proto, že se můžeme dočkat, že z něho vyplyne nějaké menší dobro. Může někdo rozumný říci, že má být dovoleno veřejné rozdávání jedu, poněvadž tento někdy slouží jako prostředek, který pomohl toho či onoho vytáhnout z rukou smrti?

Docela jiná byla kázeň  v církvi co se týče vyhlazování zlých a otravujících knih hned od časů apoštolských o kterých čteme, že velké množství knih veřejně spálili (Skut. 19). Stačí si přečíst zákony pátého lateránského sněmu, rovněž i později vydané ustanovení Našeho předchůdce blažené paměti Lva X., kde se dává napomenuti: “aby umění užitečné a vynalezené k prospěchu víry a rozšiřování pěkných věd, neobrátilo se na škody, aniž bylo na újmu. spasení pravovčrných křesťanů” (Act. Conc. Lateran.V. sess. 10., kde je citována Const. Lva X. Viz též předcházející Const. Alexandri VI. Inter multiplices, kde je k tomu dost řečeno). K tomu pak i s velkou péčí přihlíželi Tridentští otcové a ustanovili ve svém spasitelném usnesení lék pro tento neduh – totiž aby byl zhotoven rejstřík knih, obsahujících nečisté učení. (Conc. Trid. sess. 18 et 25). Musíme horlivě bojovat, říká Klement XIII., blažené paměti náš  předchůdce, ve svém pastýřském listě (Lit. Clem. XIII., Christianae 25. Nov. 1766) ohledně likvidace škodlivých knih, “horlivě musíme bojovat, jak toho žádá sama věc, a plenit ze vší síly nakažlivý mor tolika knih; neboť je nemožné odstranění samotných bludů, dokud živly tohoto zlosynství, Nám odbojné, nebudou ohněm spáleny a zničeny”. Z takové pečlivosti, po celou dobu trvání s jakou tento apoštolský Stolec vždy usiloval zamítat knihy podezřelé a  škodlivé a vytrhávat je z rukou lidí dost jasně vysvítá, jak ošemetné, opovážlivé, dotýkající se cti apoštolského Stolce a jak hojným původem všeho zlého mezi křesťanstvem je učení a smýšlení těch lidí, kteří nejenom odsuzují cenzuru knih jako nějaké příliš obtížné břemeno, nýbrž ve své bezbožnosti se pouštějí až tam, že tvrdí a vyhlašují, že takové nařízení odporuje v emu lidskému právu a směle odpírají toto právo církvi – dělat o něm svá rozhodnutí a mít nad ním správu.

Protože ale, jak jsme o tom zpraveni, ve vydávaných spisech se vůbec roztrušuje i takové učení na zviklání povinné věrnosti a poddanosti mocnářům a na vyvolání rozbrojů ze všech stran, je třeba věnovat zvláštní pozornost tomu, aby nebyly takovou lstí svedeny národy z pravé cesty. Vzpomeňte všichni apoštolovo napomenutí, že není vrchnosti, leč od Boha a které jsou, ty jsou od Boha zřízeny. A proto, kdo se vrchnosti protiví, protiví se Božímu zřízení a kteří se pak protiví sami sobě, dobudou odsouzení (Řím. 13, 1-2). Proto Božské i lidské zákony volají k soudu ty, kteří jednají s hanebnými úmysly, jak by se dala podnítit spiknutí a rozbroj, vypovídala se věrnost knížatům, ano jak by se i dala svrhnout vláda.

A právě proto, aby se taková hanba nestala, křesťané v prvních dobách, ačkoliv byli krutě pronásledováni, přece si dobyli velké zásluhy o své vládce a blaho říše, nezradili je tam, kde se to nepříčilo samotnému náboženství. Byli věrní a prolévali za ně v bitvách i krev, jak Nám o tom letopisy podávají důkazy. Sv, Augustin říká (S. Aug. in Psalt. 124. n. 7): Křesťanští bojovníci sloužili císaři pohanskému, kde se však jednalo o věc Kristovu, neuznávali leč toho, který je v nebesích. Rozeznali Pána věčného od pána časného a přece, z vůle věčného Pána, byli poddáni i pánu časnému. To měl na mysli i nepřemožený mučedník Mauricius, setník u Thébanského pluku, když podle zprávy sv. Eucheria odpověděl císaři takto: “Jsme, ó císaři, tvoji válečníci, jsme ale také  – svobodně se k tomu známe – služebníci Boží… A hle, ani toho největšího nebezpečí života nás nepodnítilo ke vzpouře; zbraň je v našich rukou a neprotivíme se, protože milejší věc je nám umřít, než vraždit” (S. Eucher. apud Ruinart SS. MM de SS. Maurit. et soc. N, 4). věrnost prvních křesťanů ke svým mocnářům se tím jasněji zaskví, vzpomene-li s Tertuliánem (Tertul. in Apologet. Cap. 37), že za tehdejších časů “na straně křesťanů byl i počet lidstva i síla, kdyby se chtěli protí svým nepřátelům postavit na odpor. “Jsme jako ode včera” řiká dále, “i naplnili jsme všechny vaše kraje, vaše města, ostrovy, hrady, posádky, sbory ano i tábory, vaše třídy, i královský hrad, senát, veřejné soudy… Zdali bychom nebyli schopni, nebyli hotovi k jednotnému boji a kdyby nás byl i menší počet, protože tak ochotně se vydáváme na smrt, kdyby podle našeho učení nám nebylo dovoleno raději od jiných smrt přijímat, než bychom sami zabíjeli?… Když u vás tvoříme takové množství, kdybychom se vytrhli a odstěhovali do nějakého vzdáleného konce světa, jistě ztráta tolika obyvatel by uvalila hanbu na vaše panování a zpustlost krajů by vás nejvíce pokárala. Nepochybně by vás polekala vaše osamělost… byli byste si museli hledat lid, nad nímž byste panovali, větší počet nepřátel než měšťanů by vám zůstal: nyní však menší počet máte nepřátel pro množství křesťanů.”

Tyto výtečné příklady pravé poddanosti knížatům, jaké nutně musely vyplývat z největších přikázání křesťanské víry, jsou právě hanbou a ohyzdnou drzostí a bezbožností těchto nynějších lidí, kteří dychtíce po rozpustilé svobodě, vzdorují všemu řádu, cele se vydali na to, jak by všechna práva v mocnářstvích zviklali a vyplenili, aby pod rouškou svobody uvedli lid do své služebnosti. K tomu zajisté směřovaly nesmyslné rady a zločiny Valdenských, Pikhartů, přívrženců Viklefových a jiných synů podobných Beliálovy, kteří byli a jsou odpadem a hanbou lidského pokolení, a proto vším právem byli poraženi klatbami tohoto apoštolského Stolce. Jistě z žádné jiné příčiny nezasazují tito podvodníci všechno své úsilí, než aby plesajíce s Lutherem, si mohli v tom přát štěstí, že se od všeho osvobodili; aby všeho dosáhli snáze a rychleji, dopouštčji se směle všech možných nepravostí.

Nic utěšenějšího jak pro nábožcnství, tak pro zemské vlády, nelze čekat z úsilí lidí, kteří chtějí mít cirkev oddělenou od království a rozrušit oboustrannou svornost mezi světskou a duchovní mocí. Je zřejmé, že se této jednoty, obcí a církvi po celou dobu příznivé i prospěšné, strachují milovníci bezostyšné svobody.

K takovým příčinám Našeho zármutku a zvláštní bolesti, která na Nás při tomto všeobecném nebezpečí doléhá, připojují se ještě některé společnosti a jednoty, jejichž členové sc hrnou pod jeden prapor s kýmkoli a jakékoli ncpravé víry nebo sekty vyznavačů, sice pod rouškou nábožné horlivosti, v srdci ale chovají touhu po novotách a péči o rozšíření rozbrojů. Prohlašují svobodu všeho druhu, tropí zmatky v zemích a v církvi a snižují každé důstojenství.
Toto, ctihodní bratři, Vám píšeme sice s bolestným srdcem, avšak důvěřujíce v Něho, který rozkazuje větrům a činí utišení, abyste pod štítem víry statečně bojovali boj Páně. Vám zvláště přísluší stát jako hradba na odpor všemu vzpínání se  proti božskému umění. Vytaste tedy meč ducha, který je slovo Boží a podávejte chleba těm, kteří lačnějí po spravedlnosti. Byli jste povoláni jako pilní dělníci na vinici Páně, to jediné vyhledávejte, o to jediné pečujte, aby byl vyplet kořen vcškeré hořkosti na roli Vám svčřené, a aby bylo udušeno símě nepravosti a radostné pak ctnosti osení mile vzhůru klíčilo. Mějte zvláštní otcovskou lásku k těm, kteří obětují mysl a srdce nábožným naukám a moudrému umění, buďte jim učiteli, ďte jim vůdci, aby zc stezky pravdy neopatrně nczabloudili na cestu bezbožných, spoléhajíce na sílu svého ducha. Připomínejte jim, žc Bůh je “vůdce moudrosti a napravitel moudrých” (Moudr. 7, 15) a že je nemožné poznal Boha bez  Boha, který  mocí svého slova učí lidi poznávat Boha (S. Ireneus Lib.14, cap. 10). Je to jednání hrdého, ano spíšc nemoudrého člověka, chtít odvažoval na vážkách lidského smyslu tajemství víry, které sc žádným smyslem ncdají vystihnout a důvěřovat ve vlastní rozum, vclmi slabý a nedostatečný vzhledem ke stavu, ve kterém se lidská přirozenost nachází.

Ostatně ať naši nejmilejší synové v Kristu, knížata a mocnáři tyto naše společné žádosti, směřující k prospěšnosti církve a všech zemí, svým slovem i skutkem podporují, užívajíce moci, která je jim propůjčena nejen k panování světskému, ale mnohem více k ochraňování církve. Ať bedlivě rozváží, že cokoliv činí pro dobro církve, že rovněž slouží k upevňování jejich moci a klidu; že prospěch víry mnohem více jim má ležet na srdci, než prospěch jejich králoství, ať i to berou na mysl, jak říká sv. papež Lev, jakým vekým ziskem je, “jestliže ke koruně jim propůjčené z Božích rukou bude také přidána koruna víry”. Když byli postaveni jako otcové a opatrovníci národů, zjednají jim pravý a hojný pokoj, jestliže svou péči obrátí zvláště k tomu, aby bez porušení zůstávalo náboženství a uctivost k Bohu, který na svém šatě ve výši beder má napsáno: “Král králů a Pán pánů” (Zjev. 9, 16).

Aby však tyto naše úmysly dosáhly šťastného a požehnaného cíle, pozvihněme oči a své ruce k nejsvětěší Panně Marii, která má moc vyhubit veškeré kacířství, v ní klademe veškerou důvěru a která je celou naší nadějí (Ex S.Bernardo Serm. de nat. B.M.V. § 7). Kéž ona ráčí svým zástupnictvím vyprosit v těchto časech, nebezpečných stádci Hospodinovu, aby naše snažení, rady a jednání došly žádoucího účinku. O to vzývejme  také v modlitbách a v pokoře Petra, knížetc apoštolského a jeho spoluapoštola Pavla, abyste všichni stáli jako hradba tak, aby se nezakládal jiný základ než ten, který je položen. Těšíme se touto sladkou nadějí, důvěřujeme, že zakladatel a dokonatel víry, Ježíš Kristus bude i potěšitelem v Našich souženích, která až tuze na Nás dolehla a tak Vám udělujeme, ctihodni bratři, i Vašim svěřeným ovečkám, jako předchůdce nebeské pomoci, Naše apoštolské požehnání.

Dáno v Římě při S. Marii Maggiore dne 15. srpna na den slavnosti Nanebevzetí Nejblahoslavenější Marie Panny, léta vtělení Páně 1832, Našeho apoštolského úřadu (roku) druhého.

images

Predmet a základ náboženskej slobody

Tento vatikánsky snem vyhlasuje, že ľudská osoba má právo na náboženskú slobodu. Táto sloboda pozostáva v tom, že všetci ľudia musia byť chránení pred donucovaním zo strany jednotlivcov alebo spoločenských skupín a vôbec akejkoľvek ľudskej moci tak, aby v náboženskej oblasti nik nebol nútený konať proti svojmu svedomiu a nikomu sa nebránilo konať v náležitých medziach podľa vlastného svedomia súkromne i verejne, individuálne alebo v spojení s inými. Okrem toho vyhlasuje, že právo na náboženskú slobodu má svoj skutočný základ priamo v dôstojnosti osoby, ako to vyplýva zo zjaveného Božieho slova a zo samého rozumu.

Toto právo človeka na náboženskú slobodu

má byť uznané v právnom poriadku spoločnosti tak,

aby sa stalo občianskym právom.

Všetci ľudia, v súlade so svojou dôstojnosťou, ako osoby obdarené rozumom a slobodnou vôľou – a teda osobne zodpovední – sú samou svojou prirodzenosťou pobádaní a zároveň mravne povinní hľadať pravdu, predovšetkým pravdu týkajúcu sa náboženstva. Sú povinní poznanú pravdu aj prijať a celý svoj život usporiadať podľa jej požiadaviek. Tejto povinnosti však nemôžu zadosťučiniť spôsobom, ktorý by zodpovedal ich prirodzenosti, ak nemajú psychologickú slobodu a ak nie sú zároveň chránení pred vonkajším donucovaním. Právo na náboženskú slobodu sa nezakladá na subjektívnej osobnej dispozícii, ale má základ v samej ľudskej prirodzenosti. Preto právo na ochranu pred vonkajším donucovaním nezaniká ani u tých, ktorí nerobia zadosť povinnosti hľadať a prijať pravdu; a neslobodno zamedzovať uplatňovanie tohto práva, pokiaľ sa zachováva spravodlivý verejný poriadok.

Dignitatis humanae
II. Vatikánsky koncil
v r. 1965

images

Spoločné dedičstvo

Dalo by sa povedať, že medzi základnými právami a slobodami, ktoré sú zakorenené v dôstojnosti osoby, sa osobitnému postaveniu teší náboženská sloboda.

Uznávaním náboženskej slobody sa

rešpektuje dôstojnosť ľudskej osoby

v jej koreňoch a tým sa posilňuje étos aj rôzne inštitúcie národov. Naopak, keď sa náboženská sloboda popiera a keď sa bráni ľuďom vyznávať ich náboženstvo či vieru a žiť v súlade s nimi, uráža to ľudskú dôstojnosť a zároveň ohrozuje spravodlivosť a pokoj, ktoré sa opierajú o správny spoločenský poriadok vybudovaný vo svetle najvyššej Pravdy a najvyššieho Dobra.
Náboženská sloboda je v tomto zmysle aj výdobytkom politickej a právnej civilizácie. Predstavuje základné dobro: každý človek musí mať možnosť individuálne i skupinovo vyznávať a prejavovať vlastné náboženstvo alebo vlastnú vieru – či už verejne alebo v súkromí, pri vyučovaní, vo svojich zvykoch, vyjadreniach, v kulte či v zachovávaní určitých obradov. Ak by sa niekto chcel pridať k inému náboženstvu alebo nevyznávať žiadne, nemalo by sa mu v tom brániť. V tejto oblasti sa ukazuje ako dôležitá medzinárodná smernica – ako základný referenčný bod pre všetky štáty –, ktorá neumožňuje žiadnu výnimku z náboženskej slobody, okrem legitímnych požiadaviek verejného poriadku založeného na spravodlivosti. Keďže právam náboženskej povahy priznáva ten istý status, aký majú právo na život a právo na osobnú slobodu, dosvedčuje, že všetky prináležia k podstatnému jadru práv človeka, k tým univerzálnym a prirodzeným právam, ktoré ľudský zákon nemôže nikdy poprieť.
Náboženská sloboda nie je výlučným dedičstvom veriacich, ale patrí celej rodine národov na zemi. Je pevnou súčasťou právneho štátu; nemožno ju poprieť bez toho, aby sa to zároveň nedotklo všetkých základných práv a slobôd, keďže ona je ich syntézou a vrcholom. Je to „lakmusový papierik, ktorým sa overuje rešpektovanie všetkých ostatných ľudských práv“.Umožňuje totiž nielen realizáciu najšpecifickejších ľudských schopností, ale vytvára aj nutné predpoklady pre integrálny rozvoj,               ktorý sa týka celistvosti osoby

vo všetkých jej rozmeroch.

Benedikt XVI. 1.1.2O11

images90

Pravdu mali obaja.

Aj nevesta cirkev dozrieva ako každý z nás. Aj dieťa, keď je malé, musí vyznávať vieru, ktorú mu určia rodičia. Podľa Kódexu kanonického práva z r. 1983, má právo si od 14. rokov, teda ešte adolescent, zvoliť, či bude vyznávať vieru svojich rodičov, alebo si zvolí inú spirituálnu cestu. Rodič, spoločnosť i my všetci mu nemáme podľa náuky matky cirkvi toto ľudské právo dnes ukradnúť. Takto sa to v cirkvi dalo, ale v 19.storočí a aj predtým. Ale nie vždy, lebo táto otázka aj v Magistériu cirkvi postupne dozrievala a

vyvíjala sa. 

Tak ako sa aj u každého z nás vyvíja náš názor k dokonalosti.

Pre toho kto nechce klamať k dokonalosti pravdy

a pre toho kto chce klamať radikálne

ku dokonalosti bludu.

 „Blízkost konce druhého tisíciletí vybízí všechny ke zpytování svědomí a k vhodným ekumenickým iniciativám, aby tak mohli k velkému jubileu přistoupit ne-li již jako úplně sjednoceni, pak alespoň jako mnohem bližší překonání rozdělení druhého tisíciletí. To vyžaduje – a každý to vidí – mimořádné úsilí. Je třeba pokračovat ve věroučném dialogu a zvláště je třeba více usilovat o ekumenickou modlitbu…. Další bolestnou kapitolu, k níž se synové církve nemohou vrátit jinak než s duchem otevřeným pro pokání, představuje tichý souhlas, projevovaný zvláště v některých staletích, s metodami intolerance a dokonce násilí ve službě pravdě. Je pravdou, že správný historický úsudek se neobejde bez pečlivého uvážení dobových kulturních podmíněností, pod jejichž vlivem se mnozí mohli v dobré víře domnívat, že autentické vydávání svědectví pravdě znamená potlačovat nebo alespoň vylučovat názor druhého. Nejrůznější důvody často spoluvytvářely předpoklady intolerance a živily atmosféru vášní, z níž se dokázali vytrhnout jen lidé velkého ducha, opravdu svobodní a plní Boha. Ale ani uvážení polehčujících okolností nezbavuje církev povinnosti velmi želet slabosti tolika svých synů, kteří pokřivili její tvář a dokonce zabránili tomu, aby plně nahlížela obraz svého ukřižovaného Pána, nepřekonatelného příkladu trpělivé lásky a pokorné mírnosti. Z těchto bolestných rysů minulosti vyplývá pro budoucnost poučení, které musí vést každého křesťana k tomu, aby se pevně držel zlatého pravidla daného koncilem: „Pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a spolu mocně“

Apoštolský list Jana Pavla II. o přípravě na Jubilejní rok 2000

Tertio millennio adveniente z 10. listopadu 1994, čl. 34-35.

anulácie manželstiev v USA

až do roku 1963 mali katolíci Zákaz kremácie

cirkevné učenie sa mení.bodka.

vývoj postoja cirkvi k interupciám

Prístup cirkvi, ktorý spoluformoval prístup spoločnosti k interrupciám, sa sprísnil najmä v posledných storočiach, no hriechom a zakázanou bola vždy, s rozvojom ľudského poznania života pred narodením sa len menili tresty.[7] Zákaz interrupcií je bez dalšieho stanovený napr. v Didaché či apokryfnom listu Barnabáša. Cirkevný učiteľ Svätý Augustín (4.storočie) tvrdil, že duša nemôže prebývať v tele bez pocitov a pápež Inocent III. ešte na začiatku 13. storočia stanovil hranicu beztrestnosti potratov na čas pred pohybom plodu (17 – 20 týždeň).

Tomáš Akvinský (13.storočie) zastával teóriu oduševnenia – animácie plodu, podľa ktorej duša vstupovala do mužského plodu v štyridsiatom, do ženského v osemdesiatom dni života. Tento názor tzv. hylomorfizmus je rozšírený v časti populácie i dnes a hovorí, ľudská duša (podľa tohto názoru v podstate za intelektová), môže existovať len v tele, vybavenom orgánmi na duchovné aktivity človeka. Akvinský vychádzal ale z Aristotelovo presvedčenia, že plod nemôže mať svoje vlastné záujmy skôr, ako má duševný život. Až od doby animácie sa teda plod považoval za človeka a prerušenie tehotenstva do doby oduševnenia bolo všeobecne akceptované v rovine tabuizovanej témy.

Postoj cirkvi k interrupciám sa vyhranil v roku 1588, keď pápež Sixtus V. svojou Immensa Aeterni Dei odsúdil umelé prerušenie tehotenstva v každej fáze. V roku 1591 však pápež Gregor XIV. opätovne potvrdil rozlišovanie medzi zabitím oduševneného a neoduševneného plodu. V praxi sa používala hranica beztrestnosti potratu ako čas, kedy žena začínala cítiť pohyby plodu. V roku 1869 pápež Pius IX. definitívne zakázal interrupcie tým, že stanovil čas oduševnenia (animácie) plodu pri počatí.                                                                 zdroj:  wikipedia

Výroky reformátora Martina Luthera

1.Že v pápežstve najväčšou a najstrašnejšou ohavnosťou je omša.
…veď je to číry ľudský výmysel, ktorý Boh nenariadil…omša je vec škodlivá…
2.Očistec… načim pokladať za číre diabolské strašidlo…
3.Vzývanie svätých patrí tiež medzi Antikristove zneužitia…
4….všetci sme zatratení a že nieto na nás ani štipku dobrého…
nieto nijakého dobrého skutku, ale len samé zlé skutky…
5.(Vo Sviatosti oltárnej):…chlieb tu je i zostáva…
6.Odpustky sú pobožné podvody na veriacich.
7.Rímsky pápež nie je zástupcom Krista…
8.Spravodlivý hreší aj v každom dobrom skutku…

9. Svet je zadok a ja som exkrement

Boh kresťanov je vraj ten istý ako boh moslimov

Dokument sa k moslimom prihovára: „Cirkev sa s úctou díva i na moslimov, ktorí sa klaňajú jedinému, živému, jestvujúcemu, milosrdnému a všemohúcemu Bohu, Stvoriteľovi neba i zeme, ktorý prehovoril k ľuďom… Ježiša síce neuznávajú za Boha, ale si ho ctia ako proroka.“

Je to pre katolíka divný boh mohamedánov: bez druhej a tretej Božskej osoby a podľa niektorých je to ten istý boh ako Najsvätejšia Trojica? Asi tí niektorí odborníci nechcú vidieť, že Korán – svätá kniha mohamedánov v článku č.2 hovorí: „Ten , kto verí v Trojicu je nečistý ako výkaly a moč.“ Alebo Korán v súre č.5. verš 19/17 hovorí: „Zaiste, neveriaci sú tí, ktorí hovoria, že Alah je Mesiáš, syn Márie.“ Niektoré prúdy islamu dovoľujú zabiť kresťana beztrestne.

 

Predchádzajúci

Ďalší

Pridaj komentár

Vaša emailová adresa nebude zverejnená / Povinné polia sú vyznačené *

Kontrolný kód *