Spirituálny kapitál

Intelektuálna charita a poctivá spiritualita

Nenápadní mučeníci

14. júla 2015 Pavel 0 Comments

 paradoxne prenasledovanie kresťanstva
fingovaná vraj samovražda kamerunského biskupa
 podporuje rast kresťanov
Ugandskí mučeníci

Sviatok: 3. jún

19. storočie

Sv. Karol Lwanga a a jeho dvanásti spoločníci, ktorých spomienku slávime 3. júna, patria k ugandským mučeníkom, ktorí koncom 19. storočia položili život za vieru. Na území Ugandy vtedy bolo kráľovstvo Buganda, v ktorom kraľoval mladý kráľ Mwanga. Prví katolícki misionári prišli do tohto kráľovstva v júni 1879 z Francúzska. Dva roky predtým, ešte na pozvanie Mwangovho otca kráľa Mtesu, prišli do krajiny anglickí protestantskí misionári. Medzi oboma kresťanskými cirkvami však začali vznikať roztržky, a tak katolícki misionári v roku 1882 pokladali za vhodné opustiť na čas kráľovstvo. Katolícka viera sa však ďalej šírila cez novopokrstených. V júli 1885 kráľ Mwanga povolal misionárov späť. Dokonca vyzval aj svojich pohanských poddaných, aby prijali katolícku vieru. Niektoré vysoké úrady a hodnosti jeho dvora dostali najlepší z katolíkov. Dvaja z týchto vysokopostavených veriacich odhalili sprisahanie proti kráľovi, ktoré zosnoval katikiro, kancelár, ktorý nenávidel katolíkov. Kráľ katikirovi však odpustil a nechal ho v úrade. Katikiro začal brojiť proti katolíkom. Neustále podpichoval kráľa proti nim a krivo ich obviňoval. Na mladého, neskúseného kráľa to zapôsobilo. Začal ich prenasledovať. Okrem iného mu vadilo to, že jeho pážatá, ktorí boli kresťanmi, odmietali homosexualitu, ktorú sa on pokúšal na nich vykonávať. Najprv vydal absolútny zákaz prijať a vyznávať vieru, neskôr ich začal otvorene prenasledovať. Niekoľkých dokonca zabil vlastnou rukou. Presný počet zabitých nepoznáme. Bolo ich zrejme vyše sto. Dvadsaťdva z nich si dnes uctievame ako svätých. Medzi nimi je Jozef Mukasa Balikuddembe, jeden z najlepších poradcov kráľa, ktorého sťali ako dvadsaťpäťročného 15. novembra 1885 v Nakivubo. V nasledujúcom roku podstúpili mučeníctvo Dionýz Ssebieggwawa (šestnásťročné páža), Ponzián Ngondwe (kráľovský strážca – štyridsaťročný), Andrej Kaggwa (tridsaťročný veliteľ kráľovej osobnej stráže), Atanáz Bazzekuketta (dvadsaťročné páža), Matej Kalemba (päťdesiatročný náčelník niekoľkých dedín a sudca) a Noe Mwaggali (tridsaťpäťročný). Poväčšine ich sťali a rozsekali na kusy. Mateja zmrzačili a zabili. Noema dali roztrhať psom.

25. mája 1886 kráľ vyhlásil, že dá zabiť každého, kto sa „modlí“. Karol Lwanga bol predstaviteľom pážat. Keď vypozoroval nebezpečenstvo, hneď v tú noc sústredil katechumenov a svojich verných na nočnú modlitbu. Katechumenov vyskúšal a pokrstil. Ráno kráľ zvolal veľké súdne zhromaždenie. Zhromaždil všetky pážatá a kráľovských strážcov. Vyzval ich, aby vystúpili z nich tí, ktorí sa modlia. Karol Lwanga vystúpil ako prvý a za ním pätnásť pážat. Kráľ dal všetkých sputnať a odviesť. V žalári potom čakali, kým ich odvedú na popravisko do Namugongo, ktoré bolo vzdialené šesťdesiat kilometrov. Odsúdení tam šli dva dni peši. Niektorých z nich zabili už na ceste. Medzi nimi bol aj syn hlavného kata. Kat ho všemožne presviedčal, aby sa vzdal svojej viery, no márne. Ráno 3. júna vyviedli z chatrčí v Namugongo väznených a postavili ich na veľkú hranicu, aby ich upálili. Karola Lwangu upálili ako prvého. Dúfali, že ostatných takto zastrašia. Troch z nich – ako bolo zvykom – omilostili. Tí zostali smutní. No ich úlohou bolo neskôr svedčiť o mučeníckej smrti ich druhov. Po Karolovi upálili ďalších dvanásť pážat. Boli to: Lukáš Banabakinta, Jakub Buzabaliawo, Ambróz Kibuka, Anatol Kriggwajjo, Achilles Kiwanuka, Mbaga Tuzinde, Mukasa Kiriwawanva, Adolf Mukasa Ludigo, Bruno Serankuma, Gyavira, Mugagga a Kizito, ktorý bol najmladším, mal iba trinásť rokov.

Posledný z celkového počtu dvadsaťdva bol usmrtený Ján Mária Muzeyi. Sťali ho a hodili do rybníka 27. januára 1887. Všetkých mučeníkov vyhlásil za blahoslavených pápež Benedikt XV. v roku 1920 a za svätých pápež Pavol VI. dňa 18. októbra 1964. Karol Lwanga bol vyhlásený za patróna černošskej mládeže. Na ich počesť postavili v Namugonge pri hlavnom meste Kampale veľkolepú svätyňu, ktorej oltár bol posvätený pri návšteve pápeža Pavla VI. v Ugande v júli 1969. V roku 1979 – pri oslave storočného trvania Cirkvi v Ugande – tam bolo už štyri a pol milióna katolíkov, čo bolo viac ako tretina z celkového počtu obyvateľov.

Podivuhodná Kateřina Tangari: Věrná i svému nevěrnému muži až do smrti. Třikrát za mřížemi. Pomoc potřeboval Východ i Západ. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Co na to biskupská synoda?

Minulou neděli jsem se zde zamýšlel nad některými okolnostmi probíhající biskupské synody o rodině. Upozornil jsem na to, že jedním z hlavních cílů liberálního džihádu v církvi je podkopání Kristova učení o nerozlučitelnosti manželství. Modernisté, jimž není svaté nic – s nečestnou výjimkou své vlastní důležitosti – volají po tom, aby lidé, žijící v nelegitimních svazcích, směli přistupovat ke svatému přijímání. Taková praxe – dnes již contra lege provozovaná v některých pokrokem zmítaných německých diecézích – však odporuje pojetí manželství, jak je Bůh zamýšlel.

Je proto dobré připomínat si životní příklady těch, kteří věrnost manželskému slibu zachovali i tehdy, když se jim manželství pro lidskou slabost či hříchy partnera rozpadlo. Patří mezi ně i moudrá a statečná žena, která, ač cizinka, pomáhala pronásledované církvi v naší vlasti. Nejen v manželském životě, ale i v této své službě Bohu musela přinést nemalou oběť – více než rok kriminálu na Mírově. Zde je ve zkratce její životní pouť, jak ji pro nás zaznamenala Cristina Siccardi:

Kateřina Tangari – oběť za manželskou věrnost

Nečetli jste v Písmu, že Stvořitel na počátku učinil lidi jako muže a ženu a prohlásil: ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk? Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj‘. Tak zněla Ježíšova odpověď na otázku farizeů, zda se muž smí se ženou rozvést.

PP

Na těchto Kristových slovech, jimž v průběhu křesťanských dějin uvěřily miliardy lidí po celém světě, je založena svátost manželství. Mnozí, i když z důvodu nevěry jednoho z partnerů zůstali sami, na této cestě vytrvali a o nerozlučnosti manželství svědčili s velkou důstojností a hrdinstvím. Patří mezi ně i žena pevné víry a nezlomného charakteru Kateřina Hassligerová, později známá jako madame Tangari.                                

Narodila se 10. března 1906 ve Vídni v rodině, jež byla po několik generací ve službách armády své vlasti. V roce 1936 se přestěhovala do Neapole, kde poznala svého budoucího manžela, chirurga Corrado Tangariho, s nímž uzavřela sňatek čtyřiadvacet dní před uzavřením příměří, 16. srpna 1943.

Manželova zrada

Během svatebního obřadu se obětovala za posvěcení svátosti manželství. V tu chvíli nejspíš nečekala, jak velkou oběť nakonec přinese. Její manžel ji opustil kvůli jiné ženě a ona zůstala sama, věrná až do posledního dne svého života svému manželskému slibu. Kateřina svého manžela i nadále informovala o událostech svého života, o místech svého pobytu, o svých aktivitách. Psala mu často velmi dlouhé dopisy plné duchovní moudrosti a vnímavosti pro věčná dobra.

Většina lidí dnes nechápe trpělivost, snášenlivost ani oběti manželského života, a právě proto se smysl pro manželství nezadržitelně hroutí. Kateřina Tangari v něm pokračovala s vírou, a Pán ji za to odměnil velmi bohatým životem zasvěceným Božímu království. Neboť nic není většího než pracovat pro Něho, pravou a věčnou Lásku.

Poprvé odsouzena

Již tři měsíce po sňatku byla spojenci zatčena jako špionka. Vojenský soud ji 9. března 1944 odsoudil k smrti. Ona se však zcela odevzdala do rukou Božích. Jako velmi inteligentní žena, která znala sedm jazyků, hájila se devět hodin před vojenským tribunálem složeným z třiceti důstojníků. Výsledek? Trest smrti byl změněn na deset měsíců vězení.

Kateřina Tangari přeložila do němčiny Dějiny italské literatury Giovanni Papiniho pro nakladatelství Pustet v Salcburku. Studovala též medicínu a zasloužila se o to, že jejímu nevěrnému muži vyšlo na čtyřicet vědeckých studií. S odvoláním na manželský slib mu nepřestávala být věrná a svůj snubní prsten nikdy nesňala, ani ve vězení, ani na svobodě.

Jejím duchovním vůdcem byl legendární světec Padre Pio

V padesátých letech učinila nečekaný objev: objevila otce Pia, který ji svou spiritualitou doslova uchvátil. Zanechala svědectví o tom, co pocítila, když slyšela poprvé jméno toho, jenž se jí stal duchovním vůdcem:

O postní době v roce 1949 jsem uslyšela poprvé o OTCI PIOVI. Bylo to během mé cesty, když jsem se vracela z Rakouska do Říma. V Benátkách přistoupili nějací námořní důstojníci a posadili do mého kupé. Jeden z nich se mě zeptal: Paní, vy jste cizinka? A aniž by čekal na odpověď, pokračoval: V cizině je mnoho pěkných věcí, ale my zde máme něco, co cizinci nemají. My máme otce Pia!

OTCE PIA? Nikdy dříve jsem to jméno neslyšela. Zeptala jsem se ho, kdo to je. Odpověděl mi: Je to jeden kapucín, který nosí Ježíšova stigmata. A pak mi vyprávěl několik zázračných událostí z jeho života.

Kateřina Tangari

Důstojníci v Boloni vystoupili. Nebyl ani čas se jich zeptat na adresu otce Pia. Ten důstojník, který mi připravil toto překvapení, řekl: »Toho najdete, určitě ho najdete!« (K. Tangari, Il messaggio di Padre Pio. Nakl. Armis de saint François de Sales, s. 7)

Na prvním místě modlitba

A tak se i stalo. Setkala se s ním celkem šedesátkrát. Dobro, které jsem získala od otce Pia, nenáleží pouze mně. Mám totiž za to, že dobro, které přijímáme, není nikdy určeno pouze nám, ale přijímáme je, abychom je předali také druhým. Život otce Pia, tak plný obětí, odříkání a utrpení, je živým zdrojem dobrodiní pro nás, dobrodiní duchovních, tělesných i materiálních, podle našich potřeb. Kromě toho je život otce Pia výzvou, často přísnou a vzhledem k podmínkám našeho života spásnou.

Od prvního okamžiku mi San Giovanni Rotondo připadalo jako zvláštní katedra, ze které nám otec Pio – tvrdý a prostý, nemnoha slovy, ale velkým příkladem – nabízí svou nauku, která je realistickým pozváním k prostotě, povzbuzením k řešení našich problémů prostředky, které nabízí víra. Na prvním místě jde o modlitbu a důvěra v její účinnost, naléhavou výzvu následovat Ježíše v jeho přikázáních a svátostech. Milovat Ježíše a žít vždy v milosti Boží – to je to, co od nás požaduje otec Pio, když ho přicházíme navštívit do San Giovanni Rotondo. A pokaždé, když se nám podaří žít podle jeho nauky, zjišťujeme, jak je mimořádně účinná. Tak jsou setkání s otcem Piem blahodárné etapy, které nás činí spokojenějšími, horlivějšími, schopnějšími řešit všechny své životní záležitosti (tamtéž s. 8 – 9).

Zatčena podruhé

V roce 1951 se navrátila do Vídně, aby vykonala pouť do mariánské svatyně v Mariazell v srdci Střední Evropy, situované v zelené hornaté krajině výběžku východních Alp. Prosila zde nejsvětější Pannu za svou vlast, okupovanou cizími vojsky. Byla zatčena vojáky sovětského kontrolního stanoviště a pak zázračně vysvobozena. Za tuto milost slíbila, že každou první sobotu v listopadu vykoná pouť do Mariazell, přičemž ujde bosa sedm kilometrů z místa, kde k zázraku došlo.

Otec Pio pochopil, že jeho duchovní dcera může být nástrojem zázračného apoštolátu a posilou těch, kteří jsou pronásledováni za železnou oponou, kde žije umlčená církev. Tento velmi riskantní apoštolát započala v roce 1964. Více než 100x překročila hranice se zavazadly plnými růženců a svatých obrázků. Svůj apoštolát  zasvětila Pražskému Jezulátku.

Zatčena potřetí, tentokrát na Mírově

15. dubna 1971 byla zatčena na hranici s Československem. Po šedesáti šesti dnech výslechů byla odsouzena k 15 měsícům vězení.

Její neúnavná apoštolská aktivita dospěla do svého konce. Byl jí na deset let zakázán vstup do komunistických států. Tehdy učinila překvapující objev: I na Západě jsou kněží pronásledovaní za to, že celebrují tridentskou mši svatou a vyznávají víru všech věků. Že si navzdory probíhající revoluci v církvi, opojené sekularismem a relativismem, zachovávají smysl pro nadpřirozený život. Kateřině, jako mnoha jiným, zaznívala v duši Ježíšova slova: Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa (Jan 17,14).

V roce 1974 začala navštěvovat seminář v Ecône, první seminář Kněžského bratrstva sv. Pia X., založeného arcibiskupem Marcelem Lefebvrem. Odtud čerpala podněty k neúnavné aktivitě pomoci a podpory kněžím FSSPX. Po dobu 15 let se starala o to, aby rostoucí počet tradičních kaplí měl vše, co je třeba k důstojné liturgii: kalichy, pixidy, monstrance, paramenta, svícny, pro každého novokněze albu, ornát, potřeby pro svaté přijímání nemocných, mešní „kufry“ a mnoho jiného. Skrze tuto službu objevila Kateřina Tangari ten nejcennější poklad, poklad katolické tradice.

Žila v chudobě, ale v důvěře v Boží Prozřetelnost se jí dařilo opatřit si vše, co k životu opravdu potřebovala.  Pán uzavřel Kateřininy dny v den, kdy padla Berlínská zeď. Pro tento okamžik si sama nachystala pohřební obrázek s těmito slovy:

»Všechno, co dobrého jsem mohla ve svém životě vykonat, bylo jen díky nezasloužené Boží milosti. Že jsi mi, nejsladší Matko Boží, darovala tolik lásky k Tobě, byla ta nejkrásnější odměna, jakou jsem mohla dostat. «

Povesť o kostolíku

Oravský hradV časoch, v ktorých sa naša povesť zrodila, nad Oravou neobmedzene panoval divý, z ľudskosti a mravnosti vyzlečený poľský bandita gróf Komorovský. Tento zloduch sa nehanbil ani najhnusnejších zločinov, keď išlo o ukojenie jeho zverských náruživostí alebo o vykonanie krvavého diela pomsty. Celé okolie sa pred ním triaslo. Nikto si nebol za jeho panovania istý nielen majetkom, ale ani vlastným životom. Každý sa pred ním schovával, lebo sa vedelo, že kde jeho bezbožná noha vkročí, tam už tráva nerastie. Plač, náreky, zmrzačené telá, kliatby, volania o pomoc, potupené panenstvo a rozbité manželské kozuby ukazovali zavše cestu, kde sa so svojím divným sprievodom obrátil. Ničil majetky a beztrestne vraždil ľudí. Na svojom panstve si kruto vymáhal „právo prvej noci“: nevesty unášal od oltára, z náručia štastných ženíchov a prznil ich vo svojich komnatách na Oravskom hrade diabolskou rozkošou.

V tých časoch na fare v istej dedinke Dubová, ktorá leží neďaleko pyšného hradu, býval dobrý staručký farár. Snažil sa predísť diabolským úmyslom bezbožného grófa, a preto chcel lásku krásnej dcéry tamojšieho chudobného sedliaka so statným dedinčanom tajne spečatiť v neďalekom kostolíku, ktorý bol na kopci postavený.

Komorovského zvedovia, ktorými sa hemžilo celé okolie, aj tak na hrad rýchlo doniesli správy o pripravovanej tajnej svadbe.

— V poriadku! — povedal so škodoradostným úsmevom na hnusnej tvári.

— Ale z toho mäsa ten ufúľaný sedliak polievky jesť nebude.

A hneď dal na nádvorie pandúrov zvolať, aby s nimi vtrhol do kostola a od oltára nevestu na hrad odvliekol.

Gróf a jeho pandúri poskákali na kone a cválali do dediny, kde práve malý svadobný sprievod na čele so šťastným párom sa do kostolíka poberal. Zvuk zvonov ani slávnostné piesne sa neozývali po už teraz zbedačenej krajine, aby grófovu pozornosť neupútali.

Mladá nevesta stojí pred oltárom s blaženým úsmevom na panenskej tvári. Ženích je driečny a sebavedome pozerá pred seba a časom aj na svoju nevestu, ktorej červené líčka horia nedočkavosťou. Krásny je to párik. Všetci prítomní hľadia na nich s radosťou a pýchou. Veď sú to ich deti, deti, ktoré tak isto trpia ako oni! Veď majú spoločný osud v utrpeniach i v radostiach!

Staručký farár vstúpil pred oltár. Jeho tvár bola bledá a vychudnutá. Striebrom posypané vlasy padali až na plecia. Čelo mal vráskavé, zorané pluhom takmer celého storočia. Ale v očiach sa mu trblietal dobrácky svit a akýsi takmer mládenecký elán. Pozrel na mladý párik a tvár sa mu vyjasnila.

— V mene …. — začal slabým hlasom sviatočný obrad a pobožne sa prežehnal. S ním i všetci prítomní.

Vtom sa kostolné dvere buchotom rozleteli a do kostolíka s divým revom vtrhli pandúri na čele s grófom Komorovským. Krv zmrzla v žilách všetkých a na tvárach sa zjavilo zdesenie. Len staručký farár nehybne stál na svojom mieste a smelo sa pozeral do divých grófových očí.

Vodca zbojníckej čeliadky skočil k oltáru, odsotil ustrašeného ženícha od nevesty, schytil nevestu a divo sa zarehotal. Keď si ju chcel odviesť, staručký kňaz do slabých rúk chytil zástavu a vrhol sa na zlosyna. Nastal divý boj. V kostole sa strhol zhon a ukrutný zápas medzi ubiedenými dedinčanmi a divými banditami. Vtedy Komorovský vytrhol spoza pása dýku a vrazil ju až po rukovät do pŕs kňaza. Červený prameň krvi vystrekol z jeho pŕs, kňaz klesol na zem. Ľud pri pohľade na to ochabol a vzdal sa ďalšieho boja.

Gróf víťazoslávnym úškrnkom schytil nevestu a vo svojom diabolskom sprievode odchádzal. Keď už bol pri dverách, kňaz sa s námahou nadvihol na dlažbe a jeho ústa čujne zašeptali:

— Nech ťa sám Boh hromom potresce za tvoje bohorúhavé zločiny. — povedal a vypustil dušu.

Dedinčania sa smutní z kostolíka pobrali do svojich chalúp a v duchu pevne verili, že Boh prosbe dobrého mŕtveho farára vyhovie a zlosyna potrestá.

Medzitým pandúri s divým krikom pricválali so svojou korisťou na hrad. Krásna nevesta v náručí lúpežného rytiera zamdlela. Komorovský rozkázal ju zaniesť do najkrajšej komnaty, aby si oddýchla a prišla k sebe.

Keď sa nevesta prebrala, jej nevinný pohľad sa stretol s divo planúcimi očami hradného pána.

— Ježišmáriajozef! — vykríkla zdesená a skočila na rovné nohy z prepychovo ustlanej postele.

— Len sa ma neľakaj, holubička moja, veď si v dobrých rukách, a čo ťa po tvojom zahnojenom ženíchovi!? — líška sa jej Komorovský a chce si ju objať.

Nevesta ho prudko odsotila a utiekla do druhého kúta komnaty.

Komorovský sa za ňou rozbehol, ale ona sa mu šikovne vyhla.

— I keď sa peklo vzbúri, musíš byť moja! — kričal Komorovský a rozbehol sa za ňou.

Nevesta priskočila k stolu a uvidiac ťažký bronzový kalich, schytila ho do obidvoch rúk a hodila ho celou silou do tváre zdiveného prenasledovateľa.

Komorovský od bolesti skríkol, krv ho zaliala a zrútil sa na zem.

Nevesta chvíľu bezradne hľadela pred seba. Potom sa zvrtla a utekala k dverám. Dvere boli zamknuté. Schytil ju hrozný strach. Čo robiť? Ako sa vyslobodiť z tohoto pekelného zajatia? Vedela, že keď sa nezachráni, kým Komorovský leží v mdlobách, sotva ujde pred trestom smrti alebo pohanou.

Priskočila k oknu; rozhodla sa radšej vrhnúť do hlbokej priepasti a nájsť tam smrť, ako byť obeťou tejto dravej beštie.

Vtom sa Komorovský zdvihol, skočil k nej, schytil ju divo za plecia, zlostne ňou zatriasol a zavolal na sluhov.

— Vyneste túto beštiu na dvor, vyzlečte ju donaha, ubičujte ju a potom zaživa ju zamurujte do steny! — rozkázal Komorovský svojim sluhom a sotil im nevinnú pannu do rúk.

Ona nepovedala ani slova. Dala sa bez odporu viesť ako obetný baránok. Bola pripravená statočne trpieť a v duchu sa radovala, že sa nestala obeťou vášnivého dravého netvora.

Komorovský stál v okne, hnusným úsmevom na tvári pozoroval výjav a horel nedočkavostou, že uvidí nevinné stvorenie úplne nahé!

— Nože dolu s tými handrami! — skríkol po chvíli z okna. — Konajte podla rozkazu!

Sluhovia sa na ňu vrhli. Zdvihli ju zo zeme a začali z nej strhávať šaty. A keď pandúri strhávali aj posledný kus šiat, stal sa zázrak. Jej bujné vlasy sa hustým prúdom roztriasli po celom bielom tele a úplne zakryli jej nevinnosť.
Komorovský od hnevu očervenel a začal revať na sluhov, aby ďalej konali svoju povinnosť. Ale ani jeden sa nepohol. Akoby im nohy boli zrástli so zemou…

— Nože do práce, vy hovädá! Nože začnite bičovať to … chachacha … tú … tú božskú panenku! — kričal zúrivý Komorovský a chytal sa za ubolenú hlavu, ktorá bola zakrvavená.

Ale nikto sa nepohol.

Komorovský chcel vyskociť z okna, vyrútiť sa medzi sluhov, aby vlastnou rukou vykonal krvavé dielo pomsty. Ale naraz zahrmelo, z čistej azúrovej oblohy udrel hrom a zasiahol Komorovského. Jeho hriešne telo spadlo k nohám panny. Sluhovia padli na kolená pred dedinskou pannou a prosili ju o odpustenie.

— Ale veď vy ste konali len svoju povinnosť, — povedala dobrotivým úsmevom na tvári a odišla do učupenej chalúpky v Dubovej medzi svojich, aby s nimi spolu vzdávala vďaky…

Takto bol pomstený zločin. A ešte v ten deň sa na kostolíku rozozvučali zvony, aby široko–ďaleko ľudia vedeli, že sa koná svadba dvoch mladých ľudí. Ich šťastie bolo nesmierne. S nimi sa tešila celá dedina.

Prebraté z knihy Ľudovít Janota: Slovenské Hrady II., Slovenská Liga, Bratislava 1935

Česi priznali, že zostrelili Štefánika 
 - Česi priznali, že zostrelili Štefánika - dostali sme mailom

 

              ČERNÁ KNIHA MINULOSTI

               Václav Bureš, Zbyněk Ludvík

Knížka podchycuje historii z podání svědků, na což česká veřejnost není zvyklá. Po větším využití této metody naléhavě volá i britský historik Zbyněk Zeman (viz rozhovor s ním v tomto čísle CS-magazínu), který dodává: „S plynoucím časem se však její možnosti“(orální historie) „zmenšují a navíc u nás“ (rozuměj v ČR) „převládá pozitivistická tradice, jež velí odvozovat pozadí událostí s nashromážděných dokumentů. Od vynálezu telefonu a dalších komunikačních technik však písemné dokumenty přestaly hrát rozhodující roli.“

Kniha nepochází z per profesionálních historiků. Ústní sdělení nelze ignorovat a pokládat za výmysly respondentů, obzvláště vypovídá-li několik svědků totéž, nebo doplňují-li se jejich výpovědi. Navíc řadu svědectví v knížce uvedených potvrzuje i existence písemných dokumentů v dobovém tisku. Úkolu pana Ludvíka a Bureše se vlastně měli zhostit historici profesionální, ale ti, alespoň v českých poměrech, jsou až na výjimky poplatní tomu, kdo vládne (viz již výše zmíněný rozhovor). Cílem zveřejnění ukázky z knihy není vyvolat diskusi. Pokud by přece jen někdo cítil potřebu se ke knížce vyjadřovat, nechť si laskavě uvědomí, že zjištění pravdy při soudních procesech spočívá i na výpovědích svědků, na ústní historii.

Milan Rastislav Štefánik

MUDr. Rudolf Maxa odsouzen na 16 let jako retribuční, stomatolog z Paříže, přítel majora Štefla, francouzského důstojníka a zakladatele roty Nazdar, vyprávěl v Kartouzích:

Nepohodlný byl generál dr. Štefánik hlavně proto, že před odletem na ruskou frontu k našim legionářům požadoval na schůzi svolané majorem Šteflem do Švýcarska, za přítomnosti dalších představitelů našeho osvobození od pana dr. Beneše vysvětlení, kam přišla většina sbírky amerických Čechů a Slováků ve prospěch financování zahraničního odboje. TGM svěřil ten obnos proti podpisu do rukou pana Beneše. Když tento ale nebyl ochoten podat vysvětlení, generál dr. Štefánik zbledl rozčilením a naléhal, kam ty peníze přišly a k čemu byly použity. Pan Beneš zrudl v obličeji a všelijak se vykrucoval. Jen major Štefl zachoval klid a hladil si svůj černý vous. Vytáhl z aktovky deník „Petit Parisien“ a přečetl článek, že dr. Beneš, zvaný „roi de roulette“ (král rulety), prohrál v Monte Carlu nesmírné sumy peněz.

Článek byl zakončen otázkou, odkud ty peníze měl. „To je provokace“zařval pan Beneš, „někdo mne chce kompromitovat manipulovanou lží“. Generál Štefánik, který se mezitím uklidnil řekl: „Jsme v cizí zemi, zde se hádat nebudeme. Vyjasníme si to před národním soudem za přítomnosti prezidenta Masaryka, jak a kdo pro naši zemi pracoval a s těmi dary na osvobození hospodařil.“ Schůze se rozešla rozmrzele.

Major Štefl při loučení s ostatními prohlásil: „Přátelé, to jsou zatím jen začátky. Mnoho si od toho neslibuji. Defraudace je kriminalita. Dr. Beneš od této chvíle nebude spát a jen kout pikle, jak se zbavit soudního přelíčení.“

Převážnou část sbírky amerických krajanů získal pro první odboj předseda

Čechoameričanů dr. Karel Pergler, organizátor a vůdce tohoto odboje. Hned po převratu v roce 1918 byl uklizen jako velvyslanec do USA a později do Japonska. Doma byl zvolen poslancem. V roce 1932 předložil otázku osudu amerických peněz veřejně, že je snad konečně čas, aby to TGM, který je předal dr. Benešovi, konečně vyúčtoval.

Během 48 hodin bylo „zjištěno“, že je americkým občanem a na nátlak vedení státu musel republiku opustit. že není Čechem, ač se narodil v Čechách. Přesto že po řadu let byl v zastupitelských službách našeho státu a jako takový ho reprezentoval a byl 2x zvolen poslancem. Typická ukázka tehdejšího hradního teroru, řízeného Benešem.

Kdyby se bylo bývalo ono vyšetřování uskutečnilo, alespoň část pravdy o Benešovi by se bývala dostala už tehdy na veřejnost. A mohlo být zabráněno uskutečnění jeho dalších ničemností na pokračování, včetně zaprodání naší země do bolševické sféry. Aby zlí lidé zvítězili, stačí, když dobří mlčí.

Po návratu generála Štefánika od legií v Rusku v roce 1918, kde už byl jako ministr války nového státu, psal pan Frič, jeden z účastníků tehdejšího setkání majoru Šteflovi – v té době již konzulovi našeho státu v Paříži, že pozoruje intriky proti generálu Štefánikovi a snižování jeho věhlasu mezi politiky, že pan Beneš jediný se staví vedleTGM, že má pocit, že ho hryže výhružka Národním soudem po návratuŠtefánika do vlasti. A navíc, že se mu dostaly do rukou nějaké dokumenty, dokládající přípravu atentátu na generála Štefánika při jeho návratu vlakem.

To bylo sděleno i generálu Štefánikovi a ten byl rád, že se někdo o jeho bezpečí stará. Při návratu z Itálie do vlasti použil tedy pro něj již připravené italské letadlo Caproni. Netušil, že letí v letadle smrti. Přesto, že kdekdo v Bratislavě znal poměrně přesnou dobu příletu generála Štefánika, vojenské jednotce bylo tvrzeno, že se čeká maďarské výzvědné letadlo, které musí být sestřeleno. Vojáci poznali sice ne maďarskou, ale italskou značku na křídlech celkem zavčas, ale … ! Proto byli postupně podle stupně upovídanosti likvidováni.

Okolnosti, za jakých došlo k vajnorské katastrofě byly na Slovensku veřejným tajemstvím. Jeden z prvních žalobců byl Milanův bratr Igor Štefánik, evangelický kněz z Palanky v Jugoslavii. V dopise, zveřejněném v Národních novinách v Martině, napsal: „Generálovu smrt nezapříčinila náhoda, to byla úkladná vražda! Na to poukazují mnohé stopy, které čekají na vyšetření“. Bratr Igor učinil veřejné prohlášení proto, že doufal, že na základě toho dojde k soudní žalobě a řádným vyšetřováním budou praví viníci v pozadí usvědčeni. Nedošlo! Místo toho bylo sestaveno několik komisí postupně za sebou, do kterých ovšem členy jmenoval Hrad a všechny končily závěrem: Nešťastná náhoda. Veřejné mínění označovalo právě Beneše za hlavního viníka vajnorského neštěstí. Ještě jednou pak bratr Igor veřejně protestoval při odhalování mohyly na Bradle projevem, ve kterém také upozornil na nepřítomnost Beneše.

V roce 1919 začal neveřejný proces s vojáky, kteří o střelbě vypravovali: Při přeletu letadla nad dělostřeleckými kasárnami ve výši asi 100 m vypálili na rozkaz salvu z pušek a potom stříleli jednotlivě. Pravděpodobně letadlo zasáhli, protože počalo hořet. „Dostali jsme rozkaz“, vypovídali, „že přiletí nepřátelské letadlo a že ho musíme sestřelit“. Nebylo to poprvé, co vojáci takto hovořili. Soudní projednávání bylo však náhle přerušeno, svědkové byli policií zastrašeni a celá záležitost se dočasně ututlala. Žár oprávněného podezření však pod povrchem doutnal dál a trvale zatěžoval bratrské vztahy mezi Slováky a Čechy.

Po sestřelu italského letadla Caproni č. 11 495 s generálem Štefánikem, po výsleších v květnu 1919 začali za záhadných okolností umírat vojáci, kteří přiznali, že se zúčastnili střelby. To se dozvěděli Jiří Forman z Plzně a Oldřich Fořt z Litomyšle, oba v tu dobu pracující v Praze. Když vypozorovali, že i oni jsou sledováni, že po nich jdou, uprchli jedné noci do Paříže. Tam se živili až do roku 1938 malováním pokojů. Teprve po odletu pana Beneše z Prahy do Londýna, se odvážili vrátit domů. Zde zjistili, že až na další dva, jsou už jen poslední čtyři dosud žijící z jednotky, nasazené tehdy k sestřelení letadla s dr. Štefánikem. Při pátrání po těch bývalých známých zjistili, že na příklad jeden z nich, Bohumil Raiman, umřel už 1930 v Proseči za nevysvětlených okolností.

Ale hned v květnu 1945 po návratu pana Beneše do vlasti, byli tito poslední čtyři pozatýkáni a se svými vědomostmi jako retribuční izolováni za zdmi věznic. Ale nemluvili, věděli už, co by následovalo. Jiří Forman z Plzně 16 let, Oldřich Fořt z Litomyšle 16 let, starý lesní inženýr – Slovák 20 let, Karol Murgaš – Slovák 20 let.

Oproti názorům Masaryka a Beneše prosazujících neutralitu, která byla vlastně přímou pomocí počínajícímu bolševismu, měl generál Štefánik v roce 1918 na Sibiři k legionářům projev, který ho kvalifikuje i jako prozíravého státníka. Mimo jiné řekl:

Boľševizmus je popieranie demokratizmu

Boľševizmus kričí a reve; demokracia myslí, poučuje a presvedčuje

Boľševizmus sťahuje bližnému s tela kožuch; demokracia šije plášť pre všetkých, i pre chudobných

Boľševizmus poburuje najnižšie pudy; demokracia apeluje na česť a svedomie

Boľševizmus dáva ľudu pálenku a dýku; demokracia kladivo a pluh

Boľševizmus hádže protivníka do mora, vyťahuje ho zo žalára a ubíja ho; demokracia lieči,

prípadne trestá a napravuje

Boľševizmus kupuje duše za výhody a tvorí strany banditov a sektárov;

demokracia zaručuje účasť všetkých na výhodách a právach

Boľševizmus je rozklad, bieda a hlad. Demokracia tvorí, je základom normálneho života a blahobytu

Boľševizmus je oslňujúcí záblesk traskaviny; demokracia žiarivý maják spásy

Boľševizmus je nepriatežom ľudstva a musí sa proti nemu bojovať

Beneš o demokracii jen žvanil – dr. Štefánik ji chtěl praktikovat!

Vývoj vedoucí k našim národním katastrofám dal dr. Štefánikovi za pravdu.

Není vyloučeno, že po vydání této knihy se někteří historikové ozvou, že se vměšuji do jejich resortu. Při zkouškách to prý museli odříkávat jinak a proto nesouhlasí se zde zveřejněnými výpověďmi vězněných prominentů, se svědky tehdejších událostí, oddělených potom od světa mřížemi a tlustými zdmi věznic. Všichni ti nevěřící to přece mohli slyšet na vlastní uši. Stačilo hodit partajní legitimaci pod nohy anebo na Václaváku zavolat hlasitě „pryč s komunismem“. Dnes z nich mohli být také svědci století a ne jenom historikové.

Historie se velmi často píše cenzurováním událostí, opakováním lží nebo mlčením o nepohodlné pravdě. Například, jak na letišti Vajnory u Bratislavy shromážděný lid střelbu slyšel a vzápětí viděl Štefánikovo padající letadlo během přistávání z výšky už jen asi 100 m .Tak to také ve zprávách přinesla většina novin. Pak bylo „doporučeno“ mlčení, trvající dodnes.

Ještě dnes, historik zatížený bývalou hradní poddaností nebo národně-socialistickou legitimací, když už střelbu a zřícení nemůže popřít, pokouší se zločin „vysvětlit“ třeba „závanem větru“. Nebo náhlou nevolností generála Štefánika, který ze vzrušení z návratu do vlasti údajně mohl omdlít, padl na řídící páku a tím strhl letadlo do propasti. Dokonce úmyslnou sebevraždou Štefánika ze zoufalství z časté nemoci a že mu prý bylo lhostejno, že zaviní smrt ještě dalším třem členům posádky. Nebo připouští, že ta střelba, kterou slyšelo na tisíce shromážděných občanů, sice byla, ale prý někde v dáli na maďarském území. A dalšími podobně trapnými blekotinami se vrtichvosti snaží zdůraznit nevinnost Beneše, zodpovědného za tento zločin. Také krysy, zahnané do rohu, při hledání možnosti úniku, se vztekle brání vyskakováním, kousáním a drápáním. S jejich „pravdou“ zakrývanou zdánlivou seriózností intelektuálů a pánů profesorů je to jako se šídlem v pytli.

Masaryka a Beneše jako politiky udělal Štefánik. Až do setkání s ním byli jen součástí hejna, jež obletovalo dohodové štáby. Když ve Francii byla dne 21. srpna 1914 založena rota Nazdar a o den dříve v Kyjevě ustavena Česká družina v ruské armádě – v tu dobu byl Masaryk ještě poslancem ve Vídni a Beneš soukromým docentem v Praze. V listopadu 1914 byly už obě jednotky na frontě a Masaryk pořád ještě ve Vídni.

Byl to Štefánik, který po jejich příchodu na Západ oba dva uváděl k představení tehdejším vlivným. Všechna memoranda před tím, která Masaryk psal čelným osobám dohodových států, zůstávala nezodpovězena. Jméno jim udělaly teprve legie a dr. Štefánik, Slovák, francouzský občan a generál, zakladatel našich italských legií, snoubenec italské princezny a tak dále …

Jaroslav Joachymstál, číšník z Paříže v restaurantu „Grand empereur“ od roku 1921, kam odešel, poněvadž v Praze nemohl nalézt práci byl osobní přítel Jana Masaryka už od roku 1925. Od roku 1938 po návratu hoteliér v Praze. Tam ho navštívil hned první večer po příletu domů v květnu 1945 Jan Masaryk a dlouho pobyl. Taxi, kterým přijel, čekalo venku dvě hodiny. Byl značně rozrušen a říkal, že ví, že si přijel domů pro smrt, že bude možná zapíchnut jako dr. Myslivec v roce 1925. Byl zřejmě sledován, hned druhý den na to byl Joachymstál zatčen. Během výslechu mu byly vyraženy všechny zuby. Chtěli vědět, co všechno mu Jan Masaryk svěřil, i o Zorinovi, když tento byl v Paříži. Sveřepě mlčel a raději si nechal vyrážet zuby. Věděl, že by si podepsal sdílností nad sebou rozsudek smrti. Ve věku 57 let dostal 20 roků jako retribuční. Záminka: za manželku měl Francouzku, dceru jednoho z vedoucích ultrapravicové francouzské organizace Ohnivých křížů. V jeho restauraci se scházeli pražští vlajkaři. On samozřejmě také nebyl rudý.

Seznámil jsem se s ním v říjnu 1950, když jsem byl převezen z Kartouz na komando Práchovice. Byl unikátem mezi námi, poněvadž jako číšník v pařížském restaurantu „U velkého císaře“ se znal od roku 1925 s Janem Masarykem a až ten ho tam do roku 1938 často navštěvoval. Byl to přátelský poměr. Jan se k němu jezdil svěřovat se vším, co měl na srdci. Přilnul k němu jako k prostému člověku, poněvadž neměl rád „ty nahoře“, pro jejich trvalé intriky a faleš, jak mohl při své politické činnosti pozorovat.

Když byl Jan Masaryk vyslancem v Londýně a zavítal jednou do Paříže, zašel i do toho zmíněného restaurantu, neboť v „Petit Parisien“ četl v inzerátě, že tam je i česká obsluha. Číšník Joachymstál ho hned poznal, viděl ho často v žurnálech v kinu a jeho fotografie v novinách. Přivítal tedy hosta česky a Jan byl tím polichocen. Jan řekl, že je rád, že ho poznává, že mimo samých diplomatů zná alespoň nyní nějakého „normálního Čecha“. Od té doby jezdil k němu často pohovořit si s ním o svých problémech. Jardu už hned zpočátku zarazilo, že Beneše nenazýval jinak, než „ten kožlanský podrazák“.

„Starý pán“ TGM si k sobě volal občas do Prahy svého syna, aby si mu mohl postěžovat na problémy, které má. Jednou mu říkal, že mu Beneš komplikuje život. Nejvíce že podtrhl jeho autoritu, když znemožnil dodávku zbraní a munice Polákům, bránících se vpádu Rudé armády na jejich polské území. Prý v zájmu „neutrality“. Stěžoval si Janovi, že často jedná za jeho zády. Byla by to prý kniha, co mu Jan vyprávěl. Jarda Joachymstál nedal na něho slovem dopustit. Pro něho byl Jan Masaryk lidový člověk, dobrý a přímý, kavalír a skutečný demokrat. Několikráte během návštěvy u něj v Praze po válce Jan opakoval,že ví, že ho zamordujou, jako dr. Myslivce, že ten kožlanský skřet (Beneš) peče se Sověty a on toho moc ví. Nemýlil se.

Jednou se Joachymstál zeptal Jana, proč se neožení. Ten prostě odpověděl „Na co?Mě stejně jednou odprásknou jako dr. Rašína. Je třeba, aby po mně děti brečely a po ženě aby někdo plival? Mě starej pán stále nutí do politiky a já o to nestojím, prát se s ním nemohu“.

V létě 1926 se Jan zastavil „na kus řeči při šampusu“ a při tom ostře odsuzoval odstranění generála Gajdy z armády. Říkal, že nemůže pochopit co ten Kožlanskej proti Gajdovi má, má fůru metálů, které jistě nedostal zadarmo, asi mu to závidí. Bylo to rok po jejich seznámení a Jarda nevycházel z úžasu nad jeho názory. Také vypravoval, že jeho odvolání z USA mělo svůj důvod. že tam za ním přišla delegace Čechů a Slováků a chtěla objasnit, kam přišlo více jak 6 milionů dolarů, sebraných v USA na odboj proti Rakousku. Kam to TGM po převzetí dal a k čemu užil. Dlouho žádná odpověď. Poněvadž delegace přišla ještě několikrát pro odpověď, začal i Jan naléhat. „Starý pán“ je předal proti podpisu panu Benešovi v Paříži – bylo mu řečeno. Po této zprávě Jan byl okamžitě z USA odvolán a Benešem mu bylo svěřeno zastoupení v Londýně.

V roce 1925 zajel Jan do Paříže, aby se sešel s majorem Šteflem, zakladatelem francouzské legie. A u něho se dozvěděl o Benešem prohraných penězích v Monte Carlu s pokračováním historie v sestřelení generála dr. Štefánika. Jardovi jednou řekl: „Kdybych s těma lumpama kolem starého pána mluvil tak jako s tebou, dávno bych už byl pod kopretinami a housata by mně sr… na hrob“. Takový byl on. Co na srdci, to na jazyku.

Měl tedy „štěstí“, stejně jako cestovatel A. V. Frič, který byl v roce 1918 svědkem nenávistného střetu mezi generálem Štefánikem a panem Benešem na setkání ve Švýcarsku. Až po odletu dr. Beneše do Anglie mohl v roce 1938 vydat o tom bez nebezpečí svědectví v brožurce „Zločinec č. 1“. Také jeho „štěstí“ spočívalo v tom, že zemřel už v roce 1942 na otravu krve a tak se Benešovy zcela jisté msty pomocí retribuce nedožil.

Zavraždění Antonína Švehly

Mezitím, co Švehlův bývalý ministr Beran pletl koše a generál Syrový krmil vepře a pikýroval zeleninu ve sklenících ústavní zahrady, přivezli do Kartouz syna bývalého ministerského předsedy z I. republiky, mladého Švehlu. Tmavovlasý, sympatický junák. Nebyl tam dlouho a pak ho odvezli s jinými na Mírov. V době, co byl mezi námi nám tvrdil, že je přesvědčen a jeho matka také, že jeho otec byl otráven něčím vhozeným do jeho vína.

Začátkem prosince 1933 přijela za otcem návštěva z Benešova liberálně levého křídla agrární strany: Vašek Udržal z Rovně, Stržil od Mýta a Svoboda z Popovic od Jičína, všichni tři zbytkoví statkáři. Za jednu a třičtvrtě hodiny pak po jejich odchodu se Švehla svalil na zem, chroptěl, měl pěnu u úst a v krátkosti byl mrtev. Následoval rychlý státní pohřeb bez pitvy, pár pochvalných článků a ticho po pěšině.

Ostrá cenzura novin, aby se nikdo nedozvěděl o nenormálnosti smrti a rychlého pohřbu. Teprve po odletu pana Beneše do Londýna mohli Švehlovi žádat o exhumaci a chemický rozbor. Po zveřejnění data pitvy, pro lékařské zjištění příčiny smrti se bývalý ministr obrany František Udržal den nato ráno v 6 hodin otrávil a hodinu nato jeho bratr Vašek v Rovni.

Ministerský předseda Švehla jeden z pěti mužů 28. října 1918 byl ministru obrany Udržalovi a Benešovi nepohodlný, stál v cestě, aby se agrární strana posunula více doleva, byla povolnější pro liberální politiku. Tak se za Beneše likvidovali nepohodlní. Degradací (generál Gajda), sestřelením letadla (generál Štefánik) a jedem!

Starý pan prezident Masaryk řekl v roce 1934 synovi Janovi „že se o tom leccos mluví“. A na otázku, zda je Beneš opravdu tak schopný člověk, TGM měl odvětit: „Ten je schopný všeho“. To vyprávěl v Kartouzích sekretář Jana Masaryka dr. Antonín Sum, odsouzený po roce 1948 na 22 let. A tvrdil, že mu to říkal Jan v Londýně.

Mladý Toník Švehla se z Mírova vrátil do Kartouz těžce nemocen. Zemřel po propuštění na následky věznění.

Štika v rybníce zakalené minulosti.

Tak nazval Stanislav Berton-Brzobohatý, spolupracovník generála Prchaly z doby

jeho pobytu v Londýně, v australském exulantském časopise Spectrum Černou knihu minulosti muklů jáchymovských koncentračních táborů Ludvíka, Bureše a dalších. Jde o svědectví o zločinech proti lidskosti na našem území a o zvěrstvech páchaných u nás již od roku 1945 a po roce 1948 ve věznicích a koncentračních táborech. Autoři se řídí zásadou, že je nutné odmítat každé násilí, nejen na druhých. Čtení ne pro slabé nervy.

Dle vyprávění prominentů v věznicích (generála Syrového, MUDr. Maxy, dr. Suma – tajemníka Jana Masaryka a jiných) zveřejňuje se i zákulisí Benešovy prokomunistické politiky již od roku 1918 začínající telegramem legionářům, zakazujícím jim bojovat proti ruským bolševikům, v roce 1920 odmítnutím transferu zbraní Polákům přes naše území pro boj s bolševickými hordami na jejich území.

Podle důrazného upozornění na obálce: “Tato kniha se nedoporučuje bývalým kolaborantům s bolševismem a soudruhům. Mohla by u nich vyvolat silné emoce dle zásady: ,Pro pravdu se lidé zlobí nejvíce!´”

Kniha je předmětem mnoha diskusí podle toho, kdo na které straně stál: na

straně zlodějů nebo okradených.

429 stran, 60 vyobrazení, vázané, cena 16,- Euro + poštovné a obal 4,- Euro, tedy 20 Euro, nebo 30 Sfr, nebo 20 US $, 30 Can $, nebo 35 Aus $. Zaplatíte-li v Německu 16 Euro předem, přebírá poštovné a balné nakladatel.

V Praze k dostání v knihkupectví ACADEMIA, Praha 1, Václavské nám. 34, na

Moravě v knihkupectví BUREŠ ve Valaškých Kloboucích. Požadujte i u ostatních knihkupců, nebo si ji objednejte u Zbyňka L U D V Í K A sen., Postfach 93 02 05, D- 60457 Frankfurt am Main, nebo přes internet: http://www.zludvik.de, e-mail: kniha@zludvik.de

Predchádzajúci

Ďalší

Pridaj komentár

Vaša emailová adresa nebude zverejnená / Povinné polia sú vyznačené *

Kontrolný kód *