Spirituálny kapitál

Intelektuálna charita a poctivá spiritualita

Prvá svätica Austrálie

26. augusta 2015 Pavel 0 Comments

„Konaj tak, ako Ti šepká Boh v srdci“
ukážkový polokatolícky životopis made in Slovakia

 hlubší pohled made in Bohemia
 
život vzácnej rehoľnej sestry

Mary MacKillop

Je  zakladateľkou Sestier sv. Jozefa a Božského Srdca (Jozefínky)
Narodila  sa 15. 1. 1842 ako prvá zo siedmich detí.
Jej otec aj matka boli Európania, ktorí krátko
pred svojím zoznámením a sobášom pricestovali do Austrálie.
Mary od strnástich rokov pracovala ako úradníčka v Melbourne a potom v Penola v Južnej Austrálii, kde začala robiť vychovávateľku
detí u istej rodiny. Zárove zhromažďovala chudobné deti z okolia a učila aj tie. V Penola prišla do kontaktu s kňazom Juliánom
Edmundom Woodsom, budúcim spoluzakladateľom rehole s názvom Sestry sv. Jozefa a Božského srdca. Založila tu školu, v ktorej bol otec Woods
vedúcim vyučovania.
Začínali v stajni a vyučovali okolo pädesiat detí.
Mary sa v tej dobe (1867), spolu s niekoľkými sestrami, zasvätila Bohu a obliekla si čierne šaty.
Ďalsiu školu založila v Adelaide na žiadosť tamojšieho biskupa Sheila. Ten schválil aj nové reholné pravidlá sestier Jozefínok vytvorené sestrou
Mary a otcom Woodsom. Pravidlá zdôrazovali chudobu,
závislosť na Božej Prozreteľnosti, ochotu ísť ku tým, ktorí  najviac potrebujú pomoc.
Po schválení začala rehoľa rýchlo rásť. Za dva roky mali 70 sestier a 21 škôl.
V diecéze Adelaide však boli značné zmätky spôsobené zlým zdravím biskupa Sheila, ten za celú dobu svojej biskupskej služby iba dva roky rezidoval v Adelaide. Diecéza bola v podstate bez vedenia, medzi kňazmi
nastali značné rozbroje a nejednota bola aj medzi laikmi.
st-mary-and-fr-woods
Biskup Sheil určil otca Woodsa za vedúceho katolíckeho vyučovania vo svojej diecéze. Woods sa dostal do konfliktu s niektorými kňazmi ohľadne
názoru na spôsob vyučovania  a títo kňazi začali diskreditačnú kampaň proti sestrám Jozefínkam. Tárali o nich a už aj nie iba ohovárali, že sú

vraj finančne neschopné

a že vraj Mary má problém s alkoholom.

Skutočnosťou bolo, že sestra Mary mala chorobu, kvôli ktorej jej lekár prikázal užívať víno.
Pre túto chorobu bola viackrát aj pripútaná na lôžko.
Začiatkom roku 1870 sa sestry Jozefínky dopočuli, ze „otec“ Patrik Keating z farnosti Kapunda
severne od Adelaide

zneužíva deti.

Sestry o tom informovali otca Woodsa, ktorý to oznámil generálnemu vikárovi Johnovi Shmithovi.
Otec Shmith poslal okamžite Keatinga do Írska
a zahmlilo sa to ,,vysvetlením“, že farár z Kapunda musel odísť kvôli alkoholu. Keatingov kolega z farnosti Kapunda, otec Charel Horan
sa veľmi nahneval, že jeho spolupracovníka odstránili.
Nedlho potom sa otec Horan stal generálnym vikárom a z tejto pozície

začal bojovať proti sestrám Jozefínkam.

Dňa 21. 9. 1871 prišiel za biskupom
Sheilom a cielenými intrigami ho presvedčil , že je nutné zmeniť konštitúcie sestier.
Na druhý deň si biskup zavolal sestru Mary a prikázal jej
zmeniť konštitúcie. Mary tento nezmyselný príkaz rázne odmietla. Biskup ju preto

   exkomunikoval za neposlušnosť 

images

Sestry Jozefínky neboli síce oficiálne zrušené,  ale

väčšina ich škôl bola vplyvom štvavej kampane

zlikvidovaná.

Nik v Cirkvi sa nesmel zo sestrou Mary stýkať, preto

bola prakticky vyhodená na ulicu.

 Našla útočisko v jednej židovskej rodine a podporili ju aj jezuitskí kňazi.
Niektoré sestry sa dostali pod diecéznu kontrolu, ostatné
Mary povzbudzovala, aby vytrvali v tejto predivnej skúške, ktorá sa nejedenkrát v histórii prihodila i verným kresťanom.
Za pol roka sa stalo, ze biskup Sheil na svojej smrtenej posteli prikázal exkomunikáciu zo sestry Mary sňať. Neskôr ju ešte oficiálne očistila
aj biskupská komisia. V rokoch 1872 ­a 1873 bola sestra Mary v Ríme,
kde pápež  Pius IX. potvrdil jej reholu.
Z Európy prišla s pätnástimi novými sestrami a získanou literatúrou potrebnou k vyučovaniu.
Sestry však boli naďalej

očierňované

mnohými kňazmi a viacerými biskupmi
Stav sa nezmenil ani vtedy, keď  bola Mary v roku 1875 znova zvolená za generálnu predstavenú. Viacerí biskupi ich prenasledovali, pretože im nevyhovovalo, ze sestry nie sú podriadené im, ale svojej generálnej predstavenej. Ke bol roku 1883 do Sydney menovaný nový
arcibiskupom Roger Vaughan pre Mary a jej sestry to znamenalo ľahší život,
už nie z takými „úžasnými milosťami“, teda psychickými tlakmi.. Podporoval ich aj biskup Reynold z Adelaide, ale keď Vaughan zomrel,
jediným cieľom Reynolda bolo

zničiť Jozefínky.

Podarilo sa mu však iba to, že Mary musela odísť z jeho diecézy
a odovzdala funkciu generálnej predstavenej inej sestre. Bola to satanská škodoradosť z ponižovania svätice, ktorá je taká typická pre padlých anjelov, ktorí svoju službu v Cirkvi  ako herci predstierajú? A produkujú potom rôznorodé  trápne nesvätosti… Nemohol sestry rozpustiť, ani nad  nimi získať kontrolu. Nový arcibiskup Sydney Moran mal na Jozefínky pozitívny pohľad, ale odstránenie Mary z pozície generálnej predstavenej vlastne odobril.
Lev XIII. potom ustanovil sestry Jozefínky roku 1885 za kongregáciu pápežského práva.
Sestra Mary MacKillop zomrela 8. 8. 1909.
Pri jej smrtelnej posteli bol arcibiskup Sydney,
kardinál Moran, ktorý vtedy povedal:
,,Dnes som bol pri smrteľnej posteli svätice“.

images

Blahorečená bola Jánom Pavlom II. roku 1995.
a svätorečená  Benediktom XVI. 17. 10. 2010

 

  je  prvou sväticou  Austrálie

                                 MacKillop zemřela v roce 1909. 
                  Sto let poté se arcibiskup z Adelaide Philip Wilson omluvil 
                                 za její křivé odsouzení. 
              „Sestra Mary byla obyčejný člověk, který žil svatý život. Její motto 
                    ‚nedívej se nikdy na nouzi, aniž bys něco udělal‘ 
                                   je výzvou všem věřícím,“ 
     prohlásil tehdy arcibiskup Wilson. Odkaz první australské světice dnes následuje přes 
                          devět tisíc řeholních sester po celém kontinentě.

kikirikííí

 

Mary MacKillop
(1842-1909)
Matka Marie od Kříže

Patricia Treece, Anežka Hamplová, Slovo medzi nami 9/2010 ,  zdroj: www.kapky.eu

Dobré matky obyčejně vychovají dobré lidi.

Australanka Mary MacKillopová (1842-1909) však převýšila opravdovou dobrotu svých sourozenců a stala se svatou. Jednou řekla matce: „Všechno jsem se naučila od tebe.“ Kromě této jednoduché věty zůstávají hrdinské ctnosti Mary a hluboké myšlenky o Božích cestách zamlžené Božím tajemstvím. Nepsala si deník. Neměla zpovědníka, který by ji přežil a napsal o jejím vnitřním životě. Jestliže však kořeny zůstávají skryté, máme dostatek důkazů o tom, že Mary se dívala na život z neobyčejného hlediska. Už jako šestnáctiletá pracovala jako učitelka, aby pomáhala celé desetičlenné rodině – včetně jejího zbožného, ale beznadějně marnotratného otce. Věřila, že Bůh všechno co dopustí, promění v dobro. A když tomu věřila celým srdcem, nikdy nedovolila, aby ji zkoušky znechutily a změnily na přísnou a zamračenou ženu. „Nedokážu vám říct, jak krásná je Boží vůle,“ napsala. A většinou – přestože světci mají těžké dny – žila klidně a s radostí.

Blahoslavení jsou ti, kterým se křivdí.

Mary MacKillopová byla dcerou skotských přistěhovalců. Měla průbojného ducha, který jí dobře posloužil, když zadarmo v křesťanském duchu učila děti farmářů, horníků a železničních dělníků, kteří se usazovali v nových oblastech Austrálie. „Neodradila ji velká poušť, obrovské vnitrozemí Austrálie ani duchovní poušť, která zasáhla tolik jejich spoluobčanů,“ řekl Jan Pavel II. při jejím blahořečení v roce 1995. „Odvážně připravovala cestu Pánu v těch nejtěžších situacích.“ Bůh vedl Mary do práce, ke které ji povolal, zkouškami. Učila už deset roků, když jednoho dne přišel do školy inspektor, aby v její nepřítomnosti žáky zkoušel. Bez toho, aby o tom někdo věděl, představil její kolega žáky Mary jako svoje a svoje žáky jako její. „Její“ žáci podali tak slabý výkon, že Mary propustili.

Mary se nechtěla pomstít, ale tento podvod považovala za znamení, aby poslechla otce Juliana Tenisona Woodse, kněze, který chtěl založit novou řeholní kongregaci. Přijala jeho pozvání a stala se nejen první sestrou kongregace, ale i její představenou. Tento nový řád – kongregace sester sv. Josefa od Nejsvětějšího Srdce – měl jednoduché nekontroverzní poslání učit ty nejchudší děti v zemi. Řád rychle rostl a brzy se k Mary přidaly mnohé další sestry. Zdálo se, že oni i jejich vůdce si nezaslouží hněv jiných lidí. Ale Bůh stále znova dopouštěl, že dobrota Mary prošla zkouškami ze strany zarytých nepřátel. Zakusit křivdu – někdy ze strany slušných, ba dobrých lidí – a reagovat hrdinskou ctností bylo téma její cesty ke svatosti.

 „Strašná chyba“.

Zapamatujte si jeden den v roce 1871, jen čtyři roky po založení kongregace sester sv. Josefa od Nejsvětějšího Srdce, kdy měla Mary 29 roků. Nyní se přiléhavě jmenovala Mary od Kříže. Klečela na holé klášterní dlážce a měla hnědý hábit z toho nejtrvanlivějšího materiálu. Právě přišel místní biskup s několika kněžími. Matka představená s dětskou tváří čekala na jeho požehnání. Namísto toho však Mary zavolali do klášterní kaple. Opět si poklekla před zestárlým a nemocným biskupem. Byl formálně oblečený ve svém ruchu s mitrou a biskupskou berlou v ruce. Byl vůči Mary laskavý a podporoval ji, ale uvěřil falešným zprávám, vyloučil ji z řádu a exkomunikoval ji. Mary

neupadla do falešné pokory,

která by ji vedla k názoru, že si takovýto přístup zasloužila.

„Drahý, starý biskup udělal strašnou chybu,“ napsala své matce. Nebyla však ani zničená, ani naštvaná. Mary si myslela, že tato chyba jí dala výsadní podíl na Kristově kříži pro Boží dobré a vykupitelské cíle – pro ni i pro ostatní. A jestliže to dopustil Bůh ve své velké lásce, neměla důvod, aby špatně smýšlela o těch, kteří to zavinili. Byli pouze jeho nástroji. Později Mary psala, že „se cítí jako ve snu“ a v této strašné chvíli cítí pokoj: „Zdálo se mi, že si neuvědomuji přítomnost biskupa a kněží. Vím, že jsem je neviděla, ale cítila jsem velikou lásku k jejich úřadu, lásku, určitou úctu vůči rozsudku, který na mne tehdy uvalili. Neumím ten pocit popsat, ale byla jsem nesmírně šťastná a 

cítila jsem se k Bohu blíž než kdykoliv předtím.

Byl to pocit klidné, krásné Boží přítomnosti, na který nikdy nezapomenu.“ O pět měsíců později, jen šest dní před smrtí, si biskup uvědomil, že ho podvedli, aby uvěřil lžím o Mary. Přiznal si svou chybu a obnovil její postavení. Bylo to lehčí, protože Mary proti němu nikdy nevyslovila ani jedno slovo, ani ho nepovažovala za nepřítele. Přestože noviny vytroubily do světa křivdy, které snášela, Mary se vůbec neradovala, že vyhrála. Jen vyjádřila zármutek, že její rehabilitace přišla za cenu podkopání biskupovy autority.

Řešit těžké situace?

Mary stále znova projevovala takovou dobrotu a zdravý rozum, že se z jejího příkladu mohl poučit každý, kdo se ocitl v těžkých vztazích. Utrpení nikdy nevyhledávala. A když měli lidé škodlivé a nespravedlivé názory, vystoupila na obranu pravdy. Podle Mary však

pravda neznamená, že budeme jiné ponižovat anebo potupovat.

„Uspokojila se s tím, že poukazovala na chyby v obviněních proti ní,“ hovoří kněz, který sbíral informace na proces jejího svatořečení. Některé těžkosti nastaly, když místní duchovní chtěli sestry, které vyučovaly v jejich oblasti, ovládat. Byla to přirozená reakce. Řehole byla nová a neověřená. Neměli ještě schválenou reguli a sestry, mladé místní ženy, neměly vzdělání jako sestry v tradičných řeholích.

Aby Mary problémy vyřešila a zachovala jednotu řehole a svobodu vykonávat její poslání, podstoupila dlouho cestu lodí do Říma. Tam představila původní reguli, kterou ona i další sestry slíbili dodržovat. S velkou trpělivostí hovořila o kriticích a uznala chyby mladé řehole a omyly z nezkušenosti. Zároveň mluvila upřímně o tom, že řeholnice potřebují ochranu před zasahováním místních duchovních. Mary zapůsobila na papeže Pia IX. a další vatikánské úřady. Přestože požadovali určité změny regule, nová řehole byla vyhlášená za exemptní, byla podřízená přímo Římu. Naneštěstí se Mary ocitla v těžké situaci, když musela povědět pravdu otcovi Woodsovi, zbožnému a brilantnímu spoluzakladateli řádu. Zdá se, že navzdory jeho vysoké morálce a ideálům mu přílišná práce a vyčerpání zamlžily úsudek.

Dvě sestry předstíraly, že měly vidění, a otec Woods jejich podvod neodhalil. Mary mu říkala, že ty „mystičky“ jsou falešné, ale nedovolil jí, aby je propustila nebo aspoň napomenula. Řím nakonec, na základě různých zpráv o jeho nevyvážených skutcích, otce Woodse jako vůdce Kongregace sester sv. Josefa od Nejsvětějšího Srdce odvolal. Byl nazlobený a zraněný. Obvinil Mary, že zradila řeholi, když přijala změny regule. Nikdy nedovolila, aby jeho pomluvy a vytrvalé odmítání setkat se s ní bylo důvodem k tomu, aby ho považovala za nepřítele. Ačkoli se stal pro svoje podivínské chování nevítanou postavou v církevních kruzích, Mary vedla řeholi k tomu, aby ho uznávala a ctila si ho jako svého zakladatele.

Strážkyně vize

Mary byla díky milosti a osobnímu odhodlání známá svou laskavostí a povzbudivou radostí i navzdory bouřím ve svém životě. Ve všech těch zkouškách si však dovolila být i člověkem. Když její znechucení, zmatek nebo bolesti narušily pokoj, v tichosti vyhledala radu důvěrných přátel včetně svého bratra Donalda, jezuitského kněze. Jejich přátelství jí bylo velkou oporou, protože od duchovních, kteří nedbali na to, co říká Řím, přicházely metelice zuřivosti. Chtěli mít dohled nad všemi řeholnicemi v diecézích. Mary s pomocí arcibiskupa Sydney Rogera Bede Vaughna, kterého nazývala „stálým poradcem,“ a jiných církevních představitelů, obhájila svůj postoj.

V době, kdy se ženy často považovaly bez vedení mužů za nekompetentní, vytrvala v poslání, které jí dal Bůh. A když ji kritizovali za to, že je žena, mladá, tvrdohlavá a nevzdělaná „obyvatelka kolonie,“ tyto osobní útoky ji ani trochu nezlomily. Mary MacKillopová věděla, kým je v Božích očích, a to ostatní nebylo důležité. Duch svatý ji skrze opakované zkoušky vedl k tomu, aby vyrostla v ženu, která je dost silná na to, aby ochránila mladou řeholi, její členky a všechny, kterým sloužily. Páter Donald jí jednou v souvislosti s jiným knězem, který jí činil problémy, napsal: „Byla bys rovnocennou soupeřkou i pro 50 takových kněží.“

Považujte vše za radost

Papež Benedikt XVI. vyhlásil Mary MacKillopovou za svatou, protože se spoléhala na Boha, že ji bude vést a chránit ve všech zkouškách, se kterými se setkala. Svým příkladem odpuštění, otevřenosti a klidné důvěry položila řeholi na pevných základech a přinesla evangelium lidem, kteří o něm nikdy neslyšeli. Mary pochopila, že těžkosti, se kterými se bořila – ze strany lidí, kteří byli slepí, duchovně omezení anebo byli jednoduše produktem své doby – byli obilím pro Boží mlýn a vybrousili její svatost. Její život nás vyzývá, abychom „vše pokládali za radost.“ Víme, že Bůh použije naše zkoušky, aby vybudoval dokonalou vytrvalost, která vede k radosti, která se nikdy neskončí (Jak 1, 2-4).

 

Predchádzajúci

Ďalší

Pridaj komentár

Vaša emailová adresa nebude zverejnená / Povinné polia sú vyznačené *

Kontrolný kód *