Spirituálny kapitál

Intelektuálna charita a poctivá spiritualita

Posvätný celibát

4. apríla 2017 Pavel 0 Comments

Všetci žijeme aj v celibátnom stave. Niekto kratšie, iný dlhšie,

a niekto si taký stav zvolí navždy pre nebeské kráľovstvo. 

Je dôležité v tomto boľavom stave neúplnosti

využiť čas 

a naplniť ho Božím Duchom.

sv. panny v ČR

už aj na Slovensku

panna osobášená s Nebeským ženíchom

veľké svetlo má aj svoje veľké tiene

Viete, že posvätný celibát je špeciálne povolanie

kde zasvätení prežívajú slobodný stav radostne?

Pretože sa snažia o duchovné otcovstvo a duchovné materstvo

a po čase spiritualizovania svojho tela zažijú prekvapenie:

stav duchovného detstva

V diskusi o celibátu posvátných služebníků v katolické církvi, která
je stále aktuální a v poslední době se ještě vystupňovala, nacházíme
dost rozdílná mínění, především pokud jde o jeho původ a o jeho
praxi v západní a východní církvi. Tato mínění sahají od přesvědčení
o jeho božském původu až k názoru, že je to pouhá církevní instituce
zavedená hlavně, aby byla uplatňována v užším měřítku v latinské
církvi. Často se tvrdí, že se s touto povinností můžeme setkat až od
čtvrtého století; podle jiných byla zavedena teprve na začátku druhého
tisíciletí, především od II. lateránského koncilu v roce 1139.
Z těchto mínění, tak rozdílných, ale ještě víc z důvodů a důkazů,
které se chtějí prosadit, poznáváme, že existuje značná nejistota, pokud
jde o poznávání příslušných faktů a církevních směrnic v této
věci, ale ještě více pokud jde o důvody církevního celibátu. Podle
příslušných prohlášení shledáváme tuto nejistotu i ve vyšších a nižších
církevních kruzích.
Proto je nutné objasnit skutečnosti a směrnice církve od začátku
až dodnes a vypátrat teologické důvody, abychom došli k správnému
poznání této diskutované instituce. To se může dít zřejmě jen na základě
nového poznání pramenů a bibliografie z tohoto oboru, má-li
mít náš výklad vědecky platnou věrohodnost.
V tomto ohledu zjišťujeme právě z toho, co se týká dějin církevního
celibátu na Západě a na Východě, že došlo k důležitým výsledkům,
jež dozrály právě v této poslední době a které ještě buď nevstoupily
do všeobecného vědomí nebo jsou zamlčovány, jestliže by
mohly mít na toto vědomí nežádoucí vliv.

Tento náš souhrnný výklad bude doprovázen vědeckými poznámkami,
které se omezují na podstatné a které umožňují jak kontrolu
výroků, tak jejich další prohlubování.
Před popisem historického vývoje v církvi západní a potom
v církvi východní bude předcházet první část, v níž bude především
objasněn pojem církevního celibátu, který je základem příslušných
povinností, jaké s sebou nese, a potom bude naznačena metoda, jakou
vyžaduje správné pojednání o něm, aby se dospělo k bezpečným
závěrům. Poslední část bude věnována teologickým předpokladům
nebo základům takového celibátu, na které se stále důrazněji poukazuje.

 

Smysl pojmu „celibát“: zdrženlivost
Prvním a nejdůležitějším předpokladem poznání historického vývoje
kterékoli instituce je správné určení pojmů, na nichž se zakládá.
U církevního celibátu se jasně a stručně udává jeden z největších dekretistů,
neboli komentátorů Gracianova Dekretu, sepsaného kolem
roku 1140, který shrnuje a vykládá celý materiál církevněprávní tradice
prvního tisíciletí církve. Tímto dekretistou je Uguccio z Pisy. Ve
své Sumě zmíněného Dekretu napsané kolem roku 1190 začíná komentář
k pojednání o celibátu2 těmito slovy: „V tomto oddílu začíná
(Gracian) pojednávat zvláštním způsobem o zdrženlivosti duchovních
(continentia clericorum), to znamená o zdrženlivosti, kterou mají zachovávat
tím, že neuzavírají manželství, a je-li uzavřeno, že ho neužívají
(in non contrahendo matrimonio et in non utendo contracto).“
Z těchto slov zcela jednoznačně vysvítá dvojí povinnost: neženit
se a neužívat manželství uzavřené už dříve. Z toho jasně plyne, že už
v té době, to je na konci 12. století po Kristu, existovali kněží, kteří
byli ženatí předtím, než přijali svátost svěcení.
Ze samotného Písma svatého skutečně vyplývá, že svěcení ženatých
mužů bylo něčím normálním, když svatý Pavel předpisuje svým
žákům Titovi a Timotejovi, že takoví kandidáti mají být ženatí jen
jednou.3 Alespoň o svatém Petru víme s jistotou, že byl ženatý,
a snad to platí i o ostatních apoštolech, když říkal Petr Mistrovi: „My
jsme opustili všechno, co jsme měli, a šli jsme za tebou. Co tedy budeme
mít?“ Na tuto otázku Ježíš odpověděl: „Amen, pravím vám:
Nikdo není, kdo by opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče
nebo děti pro Boží království, aby nedostal mnohokrát víc v tomto
čase a v budoucím věku život věčný.“

Zde se už jeví tehdejší první povinnost církevního celibátu, totiž
zdrženlivost od jakéhokoli užívání manželství po svěcení a je zjevné,
že je z něho závazně odvozena. V této povinnosti tkví skutečný smysl
celibátu, který je dnes obecně zapomínán, ale který byl v celém
prvním tisíciletí a také nadále všem známý: úplná zdrženlivost od
každého plození dětí, i od toho, které je dovolené a dokonce povinné
v manželství.
Opravdu všechny první psané zákony mluví o tomto zákazu, to je
o dalším plození dětí, jak doložíme se vší patřičnou jasností v druhé
části. To je důkaz, že vzhledem k množství duchovních, kteří byli
předtím ženatí, se musela tato povinnost rozhodně vyžadovat a že
zákaz oženit se měl na počátku důležitost spíše druhotnou a objevil
se, teprve když církev více upřednostňovala a později přímo žádala
neženaté kandidáty, z nichž se rekrutovali téměř nebo výhradně
všichni kandidáti svátosti svěcení.
Abychom podali úplný obraz tohoto prvního smyslu církevního
celibátu, který se už od začátku správně nazýval „zdrženlivost“, musíme
hned upozornit, že kandidáti mohli přistoupit ke svátosti svěcení
a zříci se užívání manželství jenom se souhlasem manželky, protože
ona měla ze svátosti manželství nezcizitelné právo na užívání
uzavřeného a dokonaného manželství, a to bylo nerozlučitelné. Ke
složitosti problémů vyplývajících z takového vzájemného zřeknutí se
vrátíme v druhé části.
2. Normy bádání o původu a vývoji církevního celibátu
Druhý předpoklad správného poznání původu a vývoje církevního
celibátu – když jsme objasnili jeho pojem, můžeme ho nazvat jednoduše
pohlavní „zdrženlivostí“ – je tím důležitější, nakolik se může
a má množství názorů o původu a prvním vývoji povinné zdrženlivosti
vysvětlovat nedodržováním správné metody bádání a výkladu
tohoto problému.
Pro tento účel musíme především všeobecně poznamenat, že každý
vědní obor má svou autonomii vzhledem k ostatním, a to na základě
svého předmětu a metody, jakou tento předmět vyžaduje. Je
pravda, že u příbuzných věd existují společná pravidla, která se musí
při vědeckém bádání zachovávat. Tak například je nemožné se při
jakémkoli vědeckém bádání zříci pravidel předběžné kritiky pramenů,
která musí zjistit jejich pravost a úplnost, aby se pak na tomto
základě mohla zabývat jejich vnitřní hodnotou, to znamená jejich věrohodností
a průkazností.
V tomto smyslu je nutné mít schopnost a vůli pochopit a používat
správným způsobem dokumenty a jejich svědectví. Pouze na tomto
bezpečném základě – na pravosti, celistvosti, věrohodnosti a hodnotě
– se může rozvíjet správná hermeneutika neboli výklad pramenů.
Kromě těchto všeobecných metodologických předpokladů se pak
musí použít specifická metoda, jakou vyžaduje každá zvláštní věda.
Proto kompetentní dějiny filozofie předpokládají přiměřenou znalost
filozofie, dějiny teologie vyžadují znalost teologie, dějiny lékařství
a matematiky vyžadují dostatečnou znalost těchto dvou věd, a konečně
dějiny právních systémů se nemohou obejít bez znalosti práva
a jeho vlastních metodologických požadavků.
V souladu se zde uvedeným cílem je třeba mít na zřeteli skutečnost,
že dějiny církevního celibátu obsahují církevní právo a katolickou
teologii, pokud jde o jeho obsah a vývoj. Proto nikdo, kdo chce
provádět správnou hermeneutiku příslušných historických svědectví
(událostí a dokumentů), se nemůže obejít bez metody, která je vlastní
církevnímu právu a teologii. Rád bych hned zjednodušil smysl a potřebu
těchto poznámek, které se na první pohled mohou zdát abstraktní,
a konkrétně je uplatním na předmět našeho pojednání.
3. Počátky nejnovější debaty o původu celibátu
Na konci minulého století se vedla ostrá diskuse o původu církevního
celibátu, která je známá a působí dodnes. Gustav Bickell, syn právníka
a sám orientalista, přičítal jeho původ ustanovení apoštolů. Odvolával
se především na východní svědectví. Na to odpovídal Franz
X. Funk, známý odborník na dějiny starověké církve. Říkal, že se to
nemůže tvrdit, protože první zákon o celibátu můžeme nalézt až na
začátku 4. století po Kristu.


O CÍRKEVNÍM CELIBÁTU

nie je všetko tak, ako o tom počujeme prvý krát

Predchádzajúci

Ďalší

Pridaj komentár

Vaša emailová adresa nebude zverejnená / Povinné polia sú vyznačené *

Kontrolný kód *