Spirituálny kapitál

Intelektuálna charita a poctivá spiritualita

„Nepolepšiteľná“ žena a jej „svojvoľný“ inštitút

19. marca 2015 Pavel 0 Comments

až neuveriteľný je osud
inštitútu tzv. jezuitiek,
špeciálne verných žien pápežovi a cirkvi,
ktorý bol šokujúco samým právoplatným pápežom
/ale pýchou sveta teda poriadne silno napáchnutým/

až surovým spôsobom zakázaný

väznila  ju 9.týždňov inkvizícia
čím viac sa nažila byť verná Bohu a jeho plánu,
tým viac ju súdruhovia a nesvätí „muži cirkvi“

14 rokov zaživa a 333 rokov aj po odchode do neba

iba Boh vie prečo až „nekonečne“ – naponižovali

 

bude v katolíckej Cirkvi blahorečená

 

jej hlavný „blud“ bol, že predbehla svoju dobu
 iritovala pánbožkárov svojou
charizmou a normálnosťou

«Mária Wardová s odvahou a odhodlanosťou vo svojej dobe prerazila cestu

pre nový spôsob pôsobenia žien v Cirkvi.“

Benedikt XVI.

niektoré jej „NOVOTY“

ktoré vydesili vtedajších cirkevných predstaviteľov 

Zasvätené osoby mohli žiť aj mimo kláštora, nosili nie cirkevný odev, ale normálny, predstavená mala byť v Ríme a domy nemali podliehať zásahom miestneho biskupa. Mary sa modlila aj po sediačky , Zasvätené ženy môžu byť aj trochu zdravo sebavedomé a vznešené ako dámy a nie iba ako prepokorné  sestričky v uzavretej klauzúre kláštora, čo vtedy bola tá najväčšia opovážlivosť. Išli odvážne aj do znesväteného terénu evanjelizovať , vyučovať a slúžiť Bohu aj v ľuďoch.

Mala zjavenie z neba, aby zrealizovala ženskú vetvu jezuitov,

sami jezuitskí predstavení boli dlho proti dielu Božiemu

nesvätý pápež Urban VIII.

toto spoločenstvo bulou neobyčajne zdrvujúco odvrhol

Kristove sestry

??? surovo rozprášil !!!

ale so synovcami páchnucimi po moci a kariére viedol pre cirkev

ako posledný z pápežov hanebné vojny

 Opovážlivo namyslený najvyšší veľkňaz až v hrozivo panovačnej bule napísal

že jeho najťažšia povinnosť je chrániť vinicu pred nepovolanými robotníkmi, ktorí sejú burinu, ktorá dusí dobré sadenice a ktorá vraj má zničiť dobrú sejbu.Táto burina musí byť z cirkvi odstránená.Odvoláva sa na nariadenia antipápeža Jána XXIII., že on takéto zhubné vetvy na vetvách cirkvi kedysi už zakázal. Potulujú sa vraj podľa ľubovôle, obliekajú svetsky, nezachovávajú klauzúru. Vraj pracujú pod zámienkou spásy duší, podujímajú sa na rozličné úlohy, ktoré nesvedčia ich pohlaviu, ich slabému rozumu, ich ženskej skromnosti a predovšetkým ich panenskej počestnosti. Túto tŕňovú húštinu z poľa Cirkvi treba

okamžite  odstrániť!

Svätá stolica ich vážne varovala, ale tieto ženy z arogantného vzdoru to neakceptovali a neprestali pracovať proti zdravému učeniu Cirkvi. Nunciovia dostali prísne opatrenia z obavy pred hroziacimi nebezpečenstvami a obávanými škandálmi. Aby sa tieto škodlivé rastliny v Božej Cirkvi nemohli ďalej šíriť, preto pápež používa tú najväčšiu prísnosť. Bujnejúce rastliny majú byť od koreňa zničené a vyhubené.Podľa rady troch kardinálov a podľa koncilových dekrétov prehlasuje pápež spoločnosť takzvaných jezuitiek, ich sektu a ich stav od počiatku ich jestvovania za nulu a ničotu…

Ich inštitút sa má považovať za pápežom zničený

Pod hrozbou veľkej exkomunikácie domy Inštitútu anglické panny musia opustiť. Nesmú sa v nich ďalej schádzať, ani v nich hovoriť o duchovných či svetských  veciach.Nesmú sa označovať za rehoľníčky. Môžu vstúpiť do iného rádu alebo sa vydať. Veno sa im môže vrátiť.

/ podľa buly Pastoralis Romani pontificis z 13.1.1631/

toto je , vážení čitatelia, ukážkový dejinný príklad

majstrovského  babráctva

a dokonalého zneužitia duchovnej moci v cirkvi

    a kto ho nechce vidieť, nech sa dá včas  vyšetriť

 lebo trpí selektívnou  historickou slepotou

 

to je ale hanba…

a nespomenúť to – nikdy

aby sa náhodou akože cirkev z toho „nezrútila“

teda sa z toho ani nepoučiť 

je hanba ešte väčšia

 

Na Mary Wardovú bol vydaný zatykač od kardinála Barberiniho.

Išla do cirkevného väzenia.

Tam bola od 7. 2. do 14. 4.

„Najjasnejší znak Božieho hnevu a najstrašnejší trest,ktorý môže dopustiť na svet sa prejavuje,keď dopustí, aby sa jeho ľud dostal do rúk duchovných, ktorí sa kňazmi len nazývajú,no nekonajú tak, a ktorí sú skôr krutí ako draví vlci, než aby prejavovali lásku a starostlivosť oddaných pastierov. Opúšťajú Božie veci, aby sa venovali svetským veciam a vo svojom posvätnom povolaní ku svätosti idú za profánnymi a pozemskými cieľmi.
Keď Boh takéto veci dopúšťa, je to veľmi jasný dôkaz,

že sa na svoj ľud veľmi hnevá, a zosiela na nich svoj najstrašnejší hnev.“

Sv. Ján Eudes

Pápežove najvernejšie služobníčky dostali
poriadne „po hlave a to veľmi tvrdou  bakulou“
tie najnemilosrdnejšie  údery
od najvyššieho pastiera

ktorý sa na svätého roky iba hral

a svoju vnútornú hrôzu zhodil na túto sväticu

Toto je jeden z charakteristických prejavov  pochabých 5. „panien či panicov“

V cirkevnom väzení nesmela prijímať sviatosti, keď bola z toľkých trápení blízko smrti, ponúkli jej zaopatrenie sviatosťami pod podmienkou, že podpíše odvolanie svojich „poblúdení“ a že ľutuje svoje všetko, čím sa previnila proti katolíckej viere. Odpovedala zdravo hrdo ako dáma: „Žiada to odo mňa Jeho Svätosť pápež alebo inkvizícia?“   Kňaz odpovedal, že miestny dekan. Vážne chorá Mary vtedy vážne povedala:

“ Nech ma Boh chráni, aby som sa pre odpustenie všedných hriechov dopustila hriechu ťažkého, ktorý by som takto urobila a zároveň by som pošpinila mnohé ,nevinné osoby, keby som prehlásila, že som niečo vravela či urobila proti svätej cirkvi. Nie! Keby som to urobila, dala by som za pravdu svojim žalobcom a utvrdila by som svet v domnienke, že som tu spravodlivo potrestaná. Nie, nie. Radšej sa hodím do náručia Božieho milosrdenstva, a zomriem bez sviatostí“

V najtemnejších chvíľach svojho života si zachovala svoju ľudskú dôstojnosť a podala tak dôkaz, že plaziť sa pred predstavenými je hanebnosť, a že byť osobnosťou nie je hriech. Pápež Urban VIII. potom  nariadil, aby ju z väzenia prepustili. Neskôr o nej vyhlásil: “ Pokladáme ju nielen za veľmi múdru, ale aj za mimoriadne statočnú a schopnú ženu. Ale čo je oveľa viac – pokladáme ju za sväticu a za veľkú Božiu služobníčku.“ Napriek týmto slovám o nej jej spoločenstvo za jej života nepovolil. Jej povesť nechal na stáročia silno pošpinenú a jej snahy a dielo nechal zdemolované. Asi aj preto sa zaradil medzi chudákov nesvätých pápežov. Takéto dvojtvárne spôsoby správania nemal iba voči nej. Vyznal sa v kadečom od umenia cez poéziu po zbrane, ale elementárnu odvahu duchovného muža a schopnosť ku normálnym činom pápeža veru nemal. Podobne trápne sa zachoval voči astronómovi  a vedcovi G. Galileovi.   Žili si tam ako divní oligarchovia a tieto vzácne duchovné dámy či poctivých vedcov na svojom dvore nepotrebovali? História ich však odsunula na spravodlivé miesto na okraji dejinného cirkevného cintorína, a Mary spravodlivo dáva na popredné miesto medzi hrdinské osobnosti dejín ako

odvážnu ženu
a bojovníčku voči cirkevnej šikane
do spoločenstva svätých

Tí, ktorí v Mene Božom prenasledujú statočných kresťanov, slúžia komu? Padlým anjelom? A pretvarujú sa ako farizeji, že posluhujú Bohu? Veď učenie cirkvi a normálny zdravý rozum ponižovať iného zakazujú… Boli tí pri zdravom rozume? Čím boli opití? Sami sebou? Mocou nad osudmi iných?  Kariérou, že niečo viac znamenajú ako iní? Alebo  zaslepenou pýchou? Alebo sa jednalo o posadnutosť zlými silami?

Kto trpí za pravdu a cirkev

ten si nadobúda ohromný

spirituálny kapitál

kto však trpí „od cirkvi“

zarába ešte oveľa viac

 a čím bol na zemi nižšie

tým bude v nebi vyššie

 

wardová

 Musíme Boha nasledovať, ale nie ho predbiehať“

ctihodná Mária Wardová
1585 – 1645

silná kandidátka na patrónku

šikanovaných

od farizejov vo vnútri cirkvi

Minulý týden se v médiích objevila zpráva, že papež schválil blahořečení Mary Wardové. (10.1.2010) Připomněla mi slova, kterými se Benedikt XVI. před časem vyjádřil k otázce uplatnění žen v katolické církvi: „…myslím si, že si samy ženy svým rozmachem a svou silou, takřka svou převahou, svou duchovní potencí dokáží zjednat patřičné postavení. A měli bychom se pokoušet naslouchat Bohu, abychom nebyli překážkou, nýbrž abychom se těšili z toho, že se ženám v církvi, počínaje Matkou Boží a Marií Magdalenou, dostává vlastního a náležitého postavení.“  V příběhu Mary Wardové sice někteří „mužové církve“ zjevně Bohu nenaslouchali a překážkou uplatnění jejích hřiven byli, nicméně tato podivuhodná žena si svou duchovní potencí patřičné postavení zjednat dokázala. Pravda, až dlouho po své smrti…

Mary Wardová se narodila v katolické šlechtické rodině v anglickém Yorku. Psal se rok 1585 a katolická víra byla v Anglii Alžbětou I., královnou a hlavou státní anglikánské církve, krutě pronásledována. Malá Mary byla na celý život ovlivněna vyprávěním své babičky, která pro svou víru strávila čtrnáct krutých let ve vězení. Maryin otec ve svém domě poskytoval útočiště tajně působícím jezuitským kněžím, kteří by v případě odhalení okamžitě putovali na popraviště. Pětiletá Mary jimi byla fascinována a snila o tom, že „až bude velká, bude taky páter“. Později si samozřejmě uvědomila, že to není možné, protože je „jenom dívka“… Svůj sen však snít nepřestala a nakonec se jí v rámci možností opravdu splnil: I když se to v její době zdálo být nepředstavitelné, podařilo se jí „vytvořit novou cestu pro ženy, aby mohly aktivně sloužit církvi po způsobu Tovaryšstva Ježíšova“.  Mladá Mary toužila po zasvěceném životě, což ovšem v Anglii nebylo možné. Proto jí roku 1606 její přátelé umožnili odchod do belgického Saint Omeru, kde ji umístili v klášteře klarisek. Jako všechny tehdejší ženské řády, i klarisky žily v klauzuře, uzavřené v klášteře. Mary se však cítila být povolána ke službě Bohu „ve světě“, mimo klášterní zdi. V roce 1607 proto z kláštera klarisek odešla a založila anglický klášter, který se snažila dát pod správu jezuitů. I zde však byly řeholnice vázány klauzurou. Mary Wardová i tento klášter brzy opustila a roku 1609 se vrátila do Saint Omeru, kde vytvořila základy pozdějšího Institutu blahoslavené Panny Marie. Sestry z tohoto společenství začaly později zakládat školy pro dívky. „Byla to úplně nová věc: v Anglii i Holandsku byly školy pro chlapce, ale žádná pro dívky. ,Anglické panny’, jak se jim začalo říkat, měly samy v dívčím věku guvernantky.“ Dne 2. května 1609 Mary Wardová „měla silný duchovní zážitek. Cítila podobně jako Abrahám, jak ji Bůh volá, aby opustila to, co zná, a šla tam, kde to nezná. Říkala později, že tento zážitek přišel se silou, která ji ,zdrtila a zmenšila tak, že z ní nic nezůstalo’. Po několika měsících diskusí jí její zpovědník, otec jezuita Roger Lee, poradil, aby se vrátila do Anglie k práci, kterou zná, a připravila se na konání Boží vůle.“ Od té doby Mary střídavě působila v katolickém světě a riskovala krk při svých cestách do Anglie. Přestože pro pronásledovanou katolickou církev v Anglii vykonala neuvěřitelně mnoho – sám anglikánsky arcibiskup z Canterbury o ní prohlásil, že
 
je „víc než velkým zlem, nebezpečnějším než šest jezuitů“  
 
v Římě za to jen upadla do podezření z kacířství. Ida Friederike Görresová to ve svém životopise Mary Wardové líčí takto:„Komunita teď bydlí v Knightsbridge v domě protestantských přátel a pilný agent píšící dlouhé dopisy do Říma může informovat, že řečené panny nejenže bydlí v domě kacíře, ale dokonce že v noci, patřičně vyparáděné, plíží se parkem do pavilónu, kde najatí muzikanti pod okny a u mříží brány hlasitě vyhrávají své serenády, takže z pohanského chrámečku není rozumět ani slovu. Sekretář Sv. Oficia čte tyto listy a vraští čelo, podtrhává si nejhorší místa červenou tužkou a zakládá je do nepříjemně rostoucího svazku.“ To samozřejmě zdaleka nebylo vše. Anglickým pannám se přezdívalo „pádivé holky“, protože nežily v klidu klauzury ,
 

do Říma na ně z mnoha stran chodila

anonymní udání

  nepochopení a předsudky

narážely i u samotných jezuitů

Mary Wardovou urazilo, „když slyšela jednoho jezuitu říkat: ,Jsou to jenom ženy’, a že on ,by ani za nic na světě nechtěl být ženou, protože ženy nerozumí Bohu’. V tu chvíli na to neříkala nic, ale později napsala jeden ze svých nejslavnějších výroků na téma ženských práv: ,Rozdíl mezi mužem a ženou není v tom, že ženy by nemohly konat velké věci. A doufám, že již brzy bude vidět, že ženy dokážou mnoho. Co si myslíte o jeho slovech ,jenom ženy’? Jako kdybychom snad byly ve všech věcech podřadnější než nějaké jiné stvoření, které, předpokládám, má být muž!’“ V roce 1612 Mary obdržela „osvícení“, ve kterém jí bylo vnuknuto, že má pro své společenství přijmout stanovy jezuitského řádu, přestože jí to jezuité odmítnou dovolit. Roku 1621 putovala do Říma, aby svůj návrh řehole „jezuitek“ představila papeži Řehoři XV., jeho schválení se však nedočkala. Působení Anglických panen se nicméně utěšeně rozvíjelo a jejich domy vznikaly v celé řadě zemí. A potom přišla katastrofa. „V lednu 1631 vyšla papežská bula ,Pastoralis Romani Pontificus’, která vyhlásila, že Institut se musí ,potlačit, vymýtit, vykořenit a zrušit’. V únoru byla Mary
 
zatčena jako

heretička

schizmatička

a

rebelka proti církvi svaté

a zavřena v klášteře klarisek v Anger.“ 
22
Mary Wardová byla tehdy už vážně nemocná a uvěznění v malé cele bez možnosti dostat se na čerstvý vzduch její nemoc dramaticky zhoršilo. Jako vězenkyně inkvizice se ocitla na prahu smrti. Svaté oficium se k ní zachovalo nelítostně. Nemocné ženě dokonce neměly být uděleny svátosti, pokud neodvolá svá „kacířství“. Po deseti týdnech byla nicméně na osobní příkaz papeže Urbana VIII. propuštěna. V Římě se dokonce mohla setkat s papežem, který „jasně cítil, že to představení přehnali, protože s ní jednal vlídně, potvrdil, že není heretička, a sdělil jí, že se musí ,cvičit ve vytrvalosti služebníků Božích’. Říkal, že tyto zkoušky jsou prověrkou jejího povolání.“ Mary se pak vypravila do Anglie, aby zemřela ve své vlasti. Vezla s sebou doporučující dopisy pro katolickou manželku krále Karla I. a spřádala plány na nové působení. Ty však nakonec zhatil králův konflikt s parlamentem a vypuknutí občanské války. Mary Wardová musela opustit Londýn a vrátit se do Yorkshiru. V roce 1644, kdy byl York obléhán přívrženci parlamentu, „musela odejít do města; když obléhání skončilo, usadila se na panském sídle Hewart Manor, pouze míli od městských hradeb. Mary svým družkám řekla: ,Mám toho tolik co na práci, neproste Pána, aby si mě vzal,’ ale byla velmi nemocná. Když poznaly, že umírá, shromáždila si je okolo sebe a těšila je: ,Hanba, hanba, jak se tváříte smutně! Pojďte, raději si zazpívejme a chvalme radostně Boha za jeho nekonečnou milující dobrotu.’ A tak zesnula s Ježíšovým jménem na rtech.“
 
 „Byla pohřbena na protestantském hřbitově
 
v anglickém Osbaldwicku. Nápis na jejím hrobě zní: ,Milovat chudé, vytrvat, žít, zemřít a znovu vstát bylo cílem Mary Wardové, která žila 60 let a osm dnů a zemřela 30. ledna 1645.’“ Anglické panny smrt své zakladatelky přežily, jejich problémy však neustávaly. V roce 1703 jim sice papež Klement IX. schválil Řeholi, to však neznamenalo uznání Institutu, protože ve Vatikánu byla stále ještě silná opozice jak proti konceptu neklauzurovaného ženského řádu, tak proti tomu, že by podobně jako jezuité neměl být pod přímou diecézní kontrolou.
Představené společenství zažívaly trpké rozepře s biskupy ještě po celé 18. a 19. století.
Teprve roku 1877 obdržel Institut blahoslavené Panny Marie plné papežské schválení a v roce 1909 byla Mary Wardová oficiálně uznána za zakladatelku kongregace. Papež Pius XII. (1939-1958) pak o ní řekl:
 

„Je to žena, která nemá v církvi obdoby

 
a kterou nám dala Anglie ve velmi ponuré a krví potřísněné hodině.“ „V roce 1978 –
333 let po Maryině smrti
schválilo nakonec Tovaryšstvo Ježíšovo jezuitské stanovy kongregace a přijalo sestry jako své spolupracovnice. Dnes je Institut blahoslavené Panny Marie tím, k čemu vedlo ,osvícení’ Mary Wardové.
Snažila se o zdánlivě nemožné.
Za svého života trpěla ponížením a zjevnou porážkou
ale síla a jasnost její vize nakonec pohnula horami
  Vít Machálek

Predchádzajúci

Ďalší

Pridaj komentár

Vaša emailová adresa nebude zverejnená / Povinné polia sú vyznačené *

Kontrolný kód *