Spirituálny kapitál

Intelektuálna charita a poctivá spiritualita

Šikana v cirkvi. A na svätca!

25. apríla 2015 Pavel 0 Comments

Pre mnohých je tento prastarý príbeh ako úplná novinka
  Duchovný zápas medzi ľudskou a neľudskou
podobou kresťanstva

 

Ked totiž diabol videl, že pri všetkých prenasledovaniach zo strany pohanov Cirkev rastie a ešte viac prekvitá, zmenil svoj plán a nebojuje už otvorene, ale tajne nám strojí úklady a skrýva svoju zákernost pod meno, ktoré oni nosia, aby sme trpeli to isté, co kedysi naši otcovia, ale aby nebolo zrejmé, že trpíme pre Krista, pretože i prenasledovatelia nosia Kristove meno.”

sv. Bazil Velký

 

 

V každom storočí sa v Kristovej Cirkvi stalo
že bol nejaký hierarcha aj zosadený
O tom, že jeden z veľkých svätcov pred 1600 r.

zažil až dvojnásobné šikanovanie

vnútrocirkevné, čiže mobbing, od kolegov 
a tiež  od cisárskej moci , čiže bossing
svedčí o tom život a dielo
svätého carihradského arcibiskupa
/ slovenská verzia jeho životopisu vhodná aj pre malé detičky
zaujímavé a pre dospelejších je svedectvo o ňom v českom jazyku
alebo niečo od zakázaného autora u nás

životopisy rôznych úrovní svedčia o tom,

s akou úctou a neúctou zaobchádzame s našou históriou

ako profesionálne alebo amatérsky pristupujeme k pokladu svojej kresťanskej viery

ako konkrétne vyzerá ten náš slovenský superkatolícky a často aj trápny polokatolicizmus

a čo sa skrýva pod maskou toho českého ateizmu či husitizmu

 

 Vtedajšie Gestapo mu išlo po krku

a ako „kolega“ patriarcha Teofil z Alexandrie a jeho 4 biskupi komplici
dali dôkaz svojej dekadencie a výsmechu z „milujte sa navzájom“ 

Janovým kázáním proti ženské marnivosti a vyhlašuje konstantinopolskému patriarchovi válku.[123] Spojuje se s Theofilem a zajišťuje mu ochranu při jeho příjezdu do města. Theofilos se svými biskupy přijíždí do města, kde svolává synod, aby exkomunikoval Jana Zlatoústého kvůli jeho ochraně mnichů, dále kvůli tomu, že jim pravděpodobně podával eucharistii a z důvodu jeho příklonu k origenismu.[124] Jan byl nejprve obviněn ve dvaceti devíti nesmyslných bodech, z nichž mnich Izák posléze vypracoval sedmnáct[125], které byly stejné „kvality“ jako ty první. Celý synod se pak sešel dvanáctkrát a dvanáctkrát byl vyzván biskup Jan, aby se dostavil. Jan však věděl, že kdyby ony výzvy přijal, uznal by nepřímo tento synod jako oficiální a z tohoto důvodu ani na jednu výzvu nereagoval. Jan byl přítomnými biskupy jednomyslně odsouzen a výsledek byl doručen císaři, který, ač měl Jana rád, onen nesmyslný výsledek potvrdil. „Lidé se však bouřili. Vchody do svaté Sofie byly hlídané dnem i nocí bdělými strážemi, jež byly ustanoveny obyvateli města[126], aby jejich biskup nebyl za žádnou cenu odveden. Nebýt tedy Janovy odevzdanosti do rukou Božích a nebýt jeho opětovného uklidňování lidu, snad by byla i válka, neboť jakmile biskupové viděli běsnící davy, skutečně se této války dožadovali.

 Zvalili na neho  29 osočení

vykonštruovaných a obviňujúcich 

„spolubratia“ mu závideli nielen úspech v ohlasovaní evanjelia
ale asi aj sväté priateľstvo s diakonkou sv.Olympiou

nezákonný súd proti nemu bol zvolávaný 12 krát

a  vo vykonštuovanej synode „pri dube“
Do štvanice nahuckaní nesvätí kolegovia biskupi
väčšinou cudzinci, dementní alebo podplatení
bolo ich vraj vyše 30
ho nemilosrdne a škodoradostne

 

zoťali

suspendovali

a

vyštvali

 

Zastalo sa ho neskôr 65 verných biskupov
Vrátil sa do pôvodného pôsobiska

bol opäť prísny voči plytvaniu či darebáčeniu

„spolubratia“ mu asi závideli rečnícky talent a veľkú popularitu
a opäť novými intrigami a podpásovkami ho

očiernili

a aj

exkomunikovali

ešte väčším už aj cisárskym kyjakom

a druhý krát poslali do

vyhnanstva

 1500 km odtiaľ

kde na úteku a uštvatý ako 60 ročný posledný krát

vydýchol so slovami:

Bohu vďaka! Za všetko“…

                   Jeho sympatizanti sa volali joaniti, zrazu sa stali „sektármi“

ešte 30 r. po jeho odchode do neba „pravoverní“ nepriatelia v cirkvi

ošpiňovali jeho meno krivým svedectvom ako

obzvlášť nebezpečného heretika – origenistu

štváča a nemravníka

až sa ho zastal sám pápež v Ríme a 
matka cirkev ho vyhlásila za

svätého vo svätej cirkvi

     Môžme ho považovať za jedného z hlavných patrónov
     šikanovaných politickou aj antikristovskou mocou
   Aj preto je na východe ku nemu zvýšená úcta

 rukaAjeho zachovaná relikvia v kláštore na hore Athos

sv. Jan Zlatoústý
Ioannes Chrysostomus archiepiscopus et doctor Ecclesiae

                    Roku 1568 dostal titul doktor Eucharistie. Učiteľ Cirkvi. Je patrónom kazateľov

13. září, památka
Postavení: biskup a učitel církve
Úmrtí: 407
Patron: kazatelů, řečníků; pomocník při epilepsii
Atributy: andělé, biskup, holubice, kniha, úl

ŽIVOTOPIS

Pocházel ze syrské Antiochie. Po studiu řečnictví přijal křest a věnoval se poustevnickému životu. Roku 381 se stal jáhnem a v té době začal i literární činnost. Knězem byl od r. 386 a upozornil na sebe svou výmluvností s mimořádnou řečnickou schopností. Po 11ti letech byl povolán za konstantinopolského patriarchu. Zůstal věrný svým zásadám, vedl skromný život a pranýřoval rozmařilost bohatých. Jeho ctnosti vedly k tomu, že byl opakovaně poslán do vyhnanství (403 a 404) odkud pokračoval v díle psaním spisů. Starostlivou péčí o duchovní dobra se střetával s úsilím nepřátel dostat ho co nejdál. Císař pak potvrdil jeho odsun i z oblasti arménského Kukusu na východě Turecka až k východnímu břehu Černého moře. Tam však nedošel a podlehl útrapám v pontské Komani (u současného Tokátu v severním Turecku). Jeho poslední slova byla: „Sláva Bohu za všecko.“ Ostatky byly r. 1204 slavně převezeny do Konstantinopole.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

„SLÁVA BOHU ZA VŠECHNO“

To bylo heslem světce, který byl zařazen mezi čtyři velké církevní učitele Východu.

Narodil se kolem roku 349 v Syrské Antiochii (dnešní Antakya v Turecku). Otec Sekundus byl důstojníkem a brzy po Janově narození zemřel. Matka Anthusa zůstala od 20ti let vdovou a s hlubokou křesťanskou vírou se věnovala výchově svého syna. Brzy se u něj projevilo nadání a na vyšším studiu filosofie a rétoriky si osvojil znalosti i řečnické umění svého slavného pohanského učitele Libaniose.

Jan dospíval v době, v níž bylo zvykem první a základní svátost přijímat až v dospělosti. O to důkladněji se na ni připravoval i s jistou snahou o asketický způsob kajícnosti, který se střetával se snahou matky o jeho pohodlí. O velikonocích roku 368 byl pokřtěn od biskupa Meletia, který dbal o jeho duchovní formaci a r. 371 ho ustanovil lektorem. Asi již od r. 367 Jan v Antiochii navštěvoval Asceterium – teologické studium vedené exegetou Diodorem z Tarsu. Hned po tomto studiu, v roce 372, kdy mu zemřela i matka, odešel poustevničit na horu Silpius. Zde v blízkosti jiných poustevníků strávil čtyři roky a pak další dva roky žil tvrdým asketickým životem v odlehlé jeskyni a rozjímal nad učením Nového zákona. Především o požadavcích a doporučeních Krista a Pavlových listů.

Zvolené místo a tuhý půst vyvolaly u Jana zdravotní problémy, jež ho přiměly k návratu do Antiochie. Boží prozřetelností byl přiveden k pastorační službě, při níž uplatnil osobní zkušenosti s Božím Slovem i řečnické schopnosti.

V roce 381 přijal od biskupa Miletia jáhenské svěcení a roku 386 od jeho nástupce Flávia svěcení kněžské. Ve svém působení se stal významným především jako kazatel a brzy získal pověst nejlepšího řečníka století. Strhujícím ohnivým kázáním a výmluvností při hlásání pravd víry si vysloužil pojmenování „Chrysostomus“ – „Zlatoústý.“

Když v postní době roku 387 na protest proti zvyšování daní začal lid zesměšňovat a strhávat císařské sochy a tak na sebe přivolávat represálie ze strany císařského dvora, Jan pronesl 21 působivých kázání, v nichž vyzýval k pokání a povzbuzoval ke křesťanské naději a modlitbě. Tím vyhrocující se situaci dovedně zklidnil.

Po smrti konstantinopolského biskupa-patriarchy Nektaria se císař Arkádius na radu Eutropia rozhodl dostat na uvolněné místo patriarchy vychvalovaného kazatele z Antiochie. Povolání se uskutečnilo pod jinou záminkou a teprve po cestě byl Jan připravován na to, co jej čekalo, protože bylo zřejmé, že by se povýšení snažil vyhnout. Podvoloval se mu nerad a po formální volbě synody přijal biskupské svěcení od alexandrijského patriarchy Teofila, který by je byl mnohem raději udělil svému kandidátovi.

Na císařském dvoře byli zvyklí na snadnou domluvu s patriarchou, ale Jan Zlatoústý měl pevné zásady, se kterými se pustil do reformy. Evangelní rady začal nejprve uplatňovat v patriarchálním paláci, z něhož odstranil nepatřičný přepych. Upřednostňoval prostotu, jednoduchost i skromnost vyžadoval také od ostatního duchovenstva. Pouze při bohoslužbách mělo vše zářit k větší Boží oslavě. Zlepšení kázně a projevů pokory vyžadoval zejména od řeholníků, ale nenechal na pokoji ani dvořany a boháče. Jeho pastýřská starostlivost se na prvním místě týkala duchovní stránky, ale stejně jako Kristovo učení šla „ruku v ruce“ se starostí o chudé a s důrazem na blíženskou lásku. Nemohl trpět v církvi nepořádky, aniž by proti nim něco podnikl. Tak např. r. 399 poskytl azyl Eutropiovi, který před císařskými pronásledovateli hledal útočiště v chrámu, a v Asii r. 401 sesadil šest nepatřičně zvolených biskupů. Na cestě z Efezu sesadil další nehodné. Byl shovívavý k mnichům exkomunikovaným od Teofila, kteří hledali pomoc v Konstantinopoli. Byli podezíráni z přidržování se Origenových bludů a pod touto záminkou jim byly v Egyptě zapáleny střechy nad hlavou. Část duchovenstva a bohatých, včetně císařovny Eudokie, kteří nelibě nesli zásadovost patriarchy Jana, vše využívali proti němu. Ten neohroženě mluvil o bezbožné královně Jezábel i cizoložné Herodiadě tak, že se v nich císařovna poznávala. Místo pokání plánovala odstranění mravokárce.

K prvnímu pokusu došlo přispěním Alexandrijského patriarchy Teofila, který roku 403 na synodě, kterou svolal na chalcedonské předměstí zv. „U dubu“, s 35 ti  nepřáteli pravdy a soudruhy  biskupy, Jana Zlatoústého sesadil. Jan se 40ti věrnými biskupy odmítl účast na synodě, kde by měl odpovídat na jejich nenávistné obžaloby. Jan rozhodnutí synody přijal s nadhledem a ještě mírnil lid, který se proti jeho vyhnání bouřil. Po vsazení na loď se současným řáděním vojska v jeho chrámu přišlo zemětřesení, které bylo považováno za odpověď s nebe a údajně přispělo k Janovu návratu. Dlouhého klidu mu ale přáno nebylo. Před hlavním chrámem byla v postní době postavena stříbrná socha císařovny a u ní konány polopohanské oslavy na její počest. Jan musel pronesenou homilií opět zasáhnout hříšné ego císařovny.

Následně při velikonoční vigilii (16.4. 404) došlo k násilnému napadení těch, kteří právě udělovali křest a jejich krví byla údajně potřísněna křestní voda. Jan pak hledal pomoc u papeže Inocence I. Ten jednal se západním císařem Honoriem, jenž byl bratrem Arkádia, aby byl do Soluně svolán církevní sněm. Eudoxie se prý ale postarala, aby k němu Arkádius nesvolil. Pronásledování narůstalo, došlo k pokusům o napadení patriarchy Jana a jeho stoupencům se začalo říkat „Janovité“.

Ještě v roce 404 byl z návodu císařovny patriarcha Jan odváděn do vyhnanství v arménském Kukusu. Vojenský doprovod ho nutil jít pěšky dnem i nocí přes 630 km, se zastávkou jen kvůli zimnici. Z Kukusu Jan vedl korespondenci a snažil se být prospěšný křesťanům v Arménii, Persii i Sýrii. Na jaře r. 406 došlo ke vpádům Isauerů a k následnému stěhování o 8 km dále do hor. Jan tedy musel z Kukusu do Arabisu. Nepřátelé mezi tím slyšeli o jeho dalším požehnaném působení a u císaře Arkádia se postarali o odsunutí Jana na nejzazší území, k východnímu pobřeží Černého moře. Janova další cesta do Pytius však skončila smrtí vyčerpáním z podstupovaných útrap. Dva vojáci ho dovlékli do Komany v Pontu a přes jeho onemocnění a nemohoucnost se snažili o pokračování v cestě. Ta pak 13.9. 407 skončila míli za městem u kostelíka sv. biskupa Basiliška. Zde přijal Nejsvětější svátost na cestu a s často používanými slovy: „Sláva Bohu za všechno,“ skonal.

Mezi svaté byl podle některých podání zapsán již papežem Inocencem I. a liturgická úcta k němu začala r. 428 v byzantské církvi. O deset let později byl rehabilitován Teodosiem II. a jeho ostatky byly přeneseny do kostela svatých apoštolů v Konstantinopoli. V roce 1204 byly převezeny do Říma a dnes jsou uloženy v kapli kanovnického chóru baziliky sv. Petra. Část z nich 24.8. 2004 papež Jan Pavel II. daroval Konstantinopolskému patriarchovi Bartolomějovi I.

V roce 1568 byl papežem Piem V. prohlášen za učitele církve. Za patrona katolických kazatelů byl prohlášen 8.7. 1908 Piem X. a od blah. Jana XXIII. prohlášen patronem 2. vatikánského koncilu.

Je označován za ekumenického světce, protože je uctíván vedle římskokatolické a řeckokatolické církve i v pravoslavné (13.11.) a anglikánské církvi.

Jan Zlatoústý zanechal velký literární odkaz. Ve svých spisech vyzdvihuje a brání řeholní ideály, chválí zasvěcení života Bohu, píše o důstojnosti kněžství a předkládá zásady křesťanské výchovy. Z jeho četných kázání se dochovalo 67 homilií ke knize Genesis, 90 k Matoušovu a 88 k Janovu evangeliu, 58 k žalmům, 55 ke Skutkům apoštolů a 32 k listům sv. Pavla. Z jeho korespondence se dochovalo 242 listů a z mnohých vyzařuje jeho heroická láska k eucharistii.

Tento moudrý učitel prohlásil: „Kdybychom chtěli pravdy o Bohu zodpovědět vnější moudrostí, bylo by to k smíchu nikoliv pro nedostupnost věci, ale pro nerozumnost člověka. Žádné slovo nemůže vysvětlit nadpřirozené věci.“ O tajemství kříže řekl, že „překračuje smysl rozumu a přesto má nadpřirozenou moc.

Pro naše poslání je vhodná jeho citace: „Vůbec by nebylo třeba vykládat učení, kdyby zářil sám náš život. Nebylo by třeba brát na pomoc slova, kdyby dostatečným svědectvím, byly naše činy.“

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Zamyslím se nad tím, jaké podávám svědectví a co podle Janových slov musím změnit a jak.

Bože, sílo těch, kdo v Tebe doufají, Tys dal svatému Janu Zlatoústému dar výmluvnosti a statečnost v protivenstvích; posiluj nás, ať následujeme příklad jeho trpělivosti, a veď nás svým slovem, které on hlásal. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

( závěrečná modlitba z breviáře)

O kňazstve

Preto je potrebné dôkladne sa starať, aby slovo Kristovo v nás bohato prebývalo (por. Kol 3,16). My sa nechystáme (len) na jeden druh vojny. Táto vojna je rozmanitá a vedú ju rozliční nepriatelia. Nie všetci disponujú jednou a tou istou zbraňou a snažia sa nás napadnúť nie rovnakým spôsobom. Preto kto má v úmysle viesť vojnu so všetkými, ten musí poznať všetky ich spôsoby, byť strelcom, pešiakom i jazdcom, bojujúcim na mori i pod hradbami. Komu je aká úloha vo vojnových zrážkach pridelená, tak aj odráža útočiacich nepriateľov. Ak ten, kto chce zvíťaziť, nebude zbehlý vo všetkých oblastiach tohto umenia, potom diabol aj cez jednu časť, ak ostane zanedbaná, dokáže preniesť svojich lupičov a uchvátiť ovce. Ale nebude taký smelý, keď zbadá pastiera vystupovať s plnou znalosťou a dobre si počínať vo všetkých jeho úkladoch a tak je potrebné ohradiť sa vo všetkých častiach. Kým je mesto ohradené zo všetkých strán, do tej doby sa nachádza v dokonalej bezstarostnosti, smeje sa tým, čo ho chcú obsadiť. No keď niekto naruší jeho hradbu, hoci čo i len v rozmere brány, už nemá osoh z obkolesenej hradby, hoci by jej ostatné časti ostali pevné. Tak aj Božie mesto, keď je z každej strany obkolesené namiesto hradby prezieravosťou a rozvážnosťou pastiera, všetky útoky nepriateľov obracia na ich hanbu a posmech a žijúci v meste ostanú nedotknutí.

Ak sa však niekomu podarí narušiť nejakú jeho časť, hoci aj všetko nenaruší, od tej časti, dá sa povedať, nakazí sa i všetko ostatné. Aký je užitok z toho, že bude dobre zápasiť s pohanmi, ale vyplienia ho Židia? Alebo bude odolávať tým aj druhým, a uchvátia ho manichejci? Alebo po víťazstve nad tými, tí, čo šíria učenie o osude, začnú zabíjať ovce nachádzajúce sa vnútri? Ale načo tu vypočítavať všetky diabolské herézy? Ak pastier nedokáže dobre odrážať všetky tieto bludy, potom vlk môže aj prostredníctvom jedného pohltiť množstvo oviec.

Ne abys krášlil chrám, a přitom nedbal chudého a trpícího

     Chceš prokazovat úctu Kristovu tělu? Nepřehlížej tedy, že je nahé: abys mu tady v chrámě neprokazoval úctu hedvábnými rouchy, a venku nepřehlížel, že jej deptá zima a nahota. Kdo řekl: To je mé tělo a tím slovem stvrdil skutečnost, je týž, který řekl: Viděli jste mě hladovět, a nedali jste mi jíst, a také: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali. Toto jistě nevyžaduje žádná roucha, nýbrž čistou duši; tamto však vyžaduje mnohou péči.

     Učme se tedy být moudří a uctívejme Krista tak, jak to chce on sám. Tomu, kdo je uctíván, je přece nejmilejší taková pocta, jakou si sám přeje, nikoli taková, jakou si vymyslíme my. Tak například Petr se domníval, že bude pro Krista poctou, nedá-li si od něho umýt nohy; co chtěl, nebyla ovšem pocta, nýbrž něco opačného. Také ty prokazuj Bohu takovou poctu, jakou on sám v přikázáních stanovil, a majetku užívej ve prospěch chudých. Vždyť Bohu přece není třeba zlatých rouch, nýbrž zlatých duší.

     To neříkám proto, že bych chtěl zabraňovat darování takových věcí chrámu, požaduji však, aby je provázely, ba předcházely skutky milosrdenství. Bůh zajisté přijímá i ty dary, milosrdenství však mnohem raději. Tam totiž má užitek jenom ten, kdo dary přináší, tady však i ten, kdo je přijímá. Tam může být takový čin i příležitostí se ukázat, zde však jde o milosrdenství a o lásku k bližnímu.

     Co prospěje, je-li Kristův stůl plný zlatých kalichů, zatímco sám Kristus hyne hladem? Nejprve hladového nasyť a teprve pak můžeš z přebytku vyzdobit i jeho stůl. Dal bys udělat zlatý kalich, ale pohár studené vody bys nepodal? Co prospěje opatřovat zlatem zdobené pokrývky na Kristův oltář, jemu však neposkytnout ani to nejnutnější oblečení? K čemu by to bylo? Řekni ostatně: Kdybys viděl, že se někomu nedostává základního jídla, a ty by ses nesnažil zahnat jeho hlad, a jen bys obložil jeho stůl stříbrem, myslíš, že by ti byl vděčný? Nebo by ho to spíše rozhořčilo? Anebo kdybys viděl někoho oblečeného do roztrhaných hadrů a zkřehlého zimou, a místo abys mu dal oděv, bys mu stavěl zlaté sloupy a tvrdil, že to děláš na jeho počest, nemyslíš, že by se domníval, že si z něho tropíš posměch a že ho strašně urážíš?

     Stejně tak uvažuj i o Kristu, když jde kolem tebe jako žebrák a cizinec, který nemá střechu nad hlavou, ale ty ho nepřijmeš jako svého hosta a místo toho dáváš vyzdobit podlahu, stěny a sloupové hlavice a zavěšuješ světla na stříbrné řetězy. A on je zatím spoutaný v žaláři, a ty se na něho nechceš ani jít podívat. Neříkám to proto, že bych zabraňoval prokazovat i takovéto pocty; jen doporučuji věnovat se navíc i něčemu dalšímu, nebo spíš především tomu. Nestalo se, aby někdo byl někdy obviněn z toho, že neprokazoval pocty, ale tomu, kdo nedbá skutků lásky, hrozí zatracení, neuhasitelný oheň a trest ve společnosti zlých duchů. Takže ne abys krášlil chrám a přitom nedbal trpícího bratra; neboť on je drahocennější příbytek Boží než chrám.

Dopis Theodorovi 

Kdyby slzy a nářek mohly psát, byl by tento dopis od nich. Pláču ne nad starostmi, do kterých tě rodinné záležitosti zapletly, nýbrž nad tím, že jsi se sám vymazal ze seznamu bratří, že jsi smlouvu, kterou jsi uzavřel s Kristem, pošlapal. Toho se hrozím, z toho mám strach, kvůli tomu se chvěju, nad tím se bouří mé srdce. Prostého muže, který se oddělil od svých lidí, nebude nikdo obviňovat, že zahodil prapor. Kdo se však jednou stal vojákem a váhá bojovat, kdo uprchl, kdo opustil své stanoviště, je to pro něho nebezpečné. Ne klesnout v boji, milý Theodore, nýbrž po pádu zůstat ležet, toho se musíme bát. Zápasníkovi nehrozí záhuba, je-li zraněn, nýbrž jestliže ztrácí naději a nechce si dát ovázat své rány. Obchodníka, i když ztroskotal se svou lodí a ztratil náklad, nic neodradí od další plavby. Znovu se vydává na plavbu nebezpečným mořem, aby znovu nabyl své dřívější bohatství. Často vidíme, že zápasníci jsou i po četných porážkách nakonec ozdobeni vítězným věncem. Voják, který často utekl z boje, si nejednou vydobyl slávu za statečnost nad nepřítelem. A mnozí, kteří pod krutým mučením zapřeli Krista, znovu začali zápasit a odnesli si mučednickou korunu. Kdyby každý z nich při prvním nezdaru přestal doufat, nikdy by se nemohl těšit z dosažených dober. Milý Theodore, nežeň se do propasti jen proto, že tě nepřítel zahnal několik kroků od tvého stanoviště. Postav se mu na odpor jako muž, snaž se vrátit se na místo, ze kterého jsi utekl. Nepočítej rány, které jsi dostal. Brzy na ně zapomeneš, nejsou potupné. Tupil bys vojáka, který se vrací z boje poset ranami? Odhodit zbraně a utéci daleko před nepřítelem, to je hanba. Pokud však bojovník, i když utrží rány nebo se trochu vzdálí ze svého stanoviště a ještě bojuje, potud nikdo nebude tak nespravedlivý a nezkušený ve válečnickém umění, aby mu to vytýkal. Ti, kteří nebojují, si také nejsou jisti, že uniknou zranění. Ti však, kteří se odvážně postaví nepříteli na odpor, dostanou rány, ale také rány rozdávají.

Toto potkalo také tebe. Ve své první horlivosti jsi chtěl usmrtit hada, a on tě uštkl. Ke tvé útěše, zmizí i sebemenší stopa po ráně, budeš-li jen trochu rozumný. Ano, s Boží milostí rozdrtíš hlavu svého protivníka. Ani to tě nesmí znepokojovat, že jsi hned na začátku ztratil trochu hlavu. Kdo tě chce zničit, ten prohlédl, a to velmi brzy, tvou ctnostnou duši. Z mnoha známek, kterými ses projevil, vycítil, že jeho statečný nepřítel bude své síly ještě zvyšovat. Lehce si představil, že by toho, který se s takovým zápalem, s takovou vášnivostí staví na odpor, snadno přemohl, kdyby ho odvedl z jeho stanoviště. Pospíšil si, číhal, napjal všechny své síly proti tobě, spíše bych řekl proti tvé hlavě, kterou by ses mu chtěl postavit na odpor. Vždyť kdo by neobdivoval tvé rychlé, správné, plamenné obrácení se k dobrému? Opovrhl jsi oblíbenými chutnými jídly, krásnými šaty, pošlapal jsi pýchu. Tvá píle, se kterou ses dříve věnoval světské moudrosti, tě přivedla najednou k Božímu slovu. Celé dny ses věnoval četbě Písma, celé noci jsi strávil na modlitbách. Ani slovem ses nezmiňoval o otcově vysokém postavení a ani myšlenkou jsi nepomyslel na bohatství. Obejmout kolena bratří, padnout jim k nohám, to bylo pro tebe víc než urozený původ. Tohle trápilo zlomyslného nepřítele, tohle ho dráždilo, aby se s tebou utkal.

Co považuješ ve světě za největší štěstí, za dobro hodné tvé horlivosti? Asi mi budeš jmenovat moc, bohatství, dobrou pověst ve světě? Co je to všechno proti svobodě křesťanů? Nebojí se panovník revoluce, nemá strach před ještě mocnějším, nejsou tu starosti o podané? Kdo včera vládl, je dnes člověkem bez hodnosti a vážnosti. Zdejší pozemský život je jako divadelní jeviště. Jeden hraje roli krále, druhý vojevůdce, třetí vojáka. Než se sešeří, král už není králem, vojevůdce vojevůdcem, voják vojákem. A při posledním dni bude odplata. Nebude odměřována podle osoby, kterou představoval, nýbrž budou zvažovány skutky. Ale bude snad oceňována sláva? Jak ta je vratká! Je jako polní kvítí, které druhý den uschne. Nebo snad bohatství? Proč? Bohatství, jehož majitel bude prohlášen za chudáka? „Běda vám, bohatí,“ říká Písmo (Lk 6,24). Stejně tak: „Běda vám, kteří se spoléháte na svou moc a chlubíte se svým velkým bohatstvím“ (Ž 49,7). Křesťan nepřestane být šlechticem ducha a nestane se poddaným válejícím se v prachu ponížení. Z křesťana se nestane chudák, slavný se nezmění v neznámého, kterého zahalí tma zapomnění. I kdyby byl žebrákem, je přece boháčem. Bude povýšen, jestliže se poníží před Bohem. Moc ne nad lidmi, ale nad knížetem temnot mu nikdo nemůže vzít.

Manželský stav je ctihodný, to uznávám. „Manželství,“ říká se v Písmu, „ať mají všichni v úctě a manželé ať jsou si věrni, neboť neřestné a nevěrné bude soudit Bůh“ (Žd 13,4). Nic ti nestojí v cestě zachovávat toto ustanovení. Vždyť kdo se jednou oddal nebeskému Ženichovi, ten se dopouští, když opustí Krista a ožení se, cizoložství a tolik horšího, oč je Bůh více než člověk. Nikdo se nevymlouvej na to, že Bůh nebrání oženit se. To vím také. On nebrání oženit se, ale je proti cizoložství. A toho by ses chtěl dopustit? To ať se nestane! To se nesmí stát!

Je to život, jestliže jedna jediná duše je rozdělena do tolika různých zaměstnání, jestliže musí sloužit tolika tyranům, jestliže je nucena žít pro tolik tyranů a nikdy nemůže žít pro sebe? Žádnou z těchto nepříjemností – a tebe, příteli, volám za svědka – jsi u nás neměl. Ty sám víš, kolik radostí, kolik příjemných chvil jsi u nás prožil za ten krátký čas, kdy ses rozhodl vyprostit se z vln života. Jen ten je svobodný, kdo žije pro Krista. Stojí nad přívalem beze všech obtíží. Jestliže si sám nechce ublížit, nikdo ho nemůže zranit. Je nepřemožitelný, netrápí ho ztráta majetku, protože ví, že si na svět nic nepřinesl a nic si s sebou nevezme. Netouží po poctách, slávě, protože ví, že „naše vlast je v nebesích“ (Fp 3,20). Nebolí ho, když ho někdo zahrne potupou. Nikdo ho nevydráždí k hádkám. Křesťana může stihnout jen jedno neštěstí: že urazil Boha. Ostatní, jako ztráta majetku, vyhnanství, vnější nebezpečí nepovažuje za obtíž. To, čeho se hrozí všichni, rozloučení se životem, je pro něho tak příjemné jako sám život. Kdo vystoupil na skálu, může přehlédnout moře. Odtud vidí, jak někteří jsou vlnami pohlceni, jiní jak ztroskotali na skrytých skaliscích. Tito se plaví kdoví kam, unášení jako zajatci bouřlivým větrem. Jiné zahalily vlny. Mnozí opustili loď a veslují jen svýma rukama. Mnozí se drží na hladině jen na jediném prknu nebo na troskách lodi. Jiní plavou již jen jako mrtvoly. Zkrátka vidí tolik různých neštěstí. Stejně tak se dívá Kristův bojovník, který unikl neklidným vlnám života. Stojí na bezpečném a vznešeném vrcholu. Co může být jistější, co může být krásnější než mít jedinou starost: jak se líbit Bohu. Theodore, viděl jsi ztroskotání těch, kteří se plaví po moři. Proto tě napomínám: Nevydávej se na takové moře. Snaž se uniknout vlnám. Snaž se dostat na místo, na kterém by tě nemohly vlny pohltit. Bude vzkříšení mrtvých, bude soud. Všichni k němu jdou a čekají na rozsudek. „Všichni staneme před soudnou stolicí Boží“ (Ř 14,10). Peklem se zbytečně nehrozí, zbytečně nejsou připravena dobra. Stíny, ano, jen stíny jsou věci tohoto života, plné starostí, nebezpečí a otroctví. Nepřiprav se sám o život a o onu věčnost. Obojí můžeš získat, pokud jen chceš. Že ti, kteří žijí v Kristu, dostávají i statky tohoto života, o tom nás poučuje Pavel, když říká: „Těch vás šetřím“ (1Kor 7,28), „To pravím k vašemu prospěchu“ (1Kor 7,35). Vidíš tedy dobře, že ten, který se stará o to, co patří Pánu, vyniká nad ženatého? Kdo přešel hranicí života, ten se již nepotřebuje kát. Kdo odešel z jeviště, nemůže již bojovat o vítěznou cenu. To měj stále před očima. Rozlom ostrý meč nepřítele, kterým pobil tolik lidí. Zoufalstvím je, když poražení ztratí naději. To je mocná nepřítelova zbraň. Koho jednou chytil, nesváže žádným jiným poutem než tímto. Pokud však chceme, můžeme s Boží milostí velmi rychle tuto zbraň zlomit.

 

Predchádzajúci

Ďalší

Pridaj komentár

Vaša emailová adresa nebude zverejnená / Povinné polia sú vyznačené *

Kontrolný kód *