Spirituálny kapitál

Intelektuálna charita a poctivá spiritualita

Vraj arcikacír

15. januára 2021 Yozef 0 Comments

„Když biskupové dokončili degradaci mistra Jana Husa, tedy když odňali mu kalich, potom roucha mešní jedno po druhém s hrozným zlořečením, v případu takovém předepsaným, a když mu i kněžská pleš zrušena byla, po dokonání obřadu toho trapného postavili mu pyramidální papírovou korunu as loket zdéli na hlavu, na níž malováni byli tři čertové sápající duši hříšnou s nápisem: Hic est haeresiarcha.“

V období vyhnanství, a to 8. června 1413, dokončil Hus také svůj nejvýznamnější
 spis latinský. Je to rozsáhlý traktát o 23 kapitolách De ecclesia (O církvi)

Dále je třeba poznamenat‘ že jako je leccos v lidském těle, co není sou-
částí samého těla, například slina, hlen, výkal, hnis nebo moč, a to ne.
patři k tělu, poněvadž to není součástí těla, něco jiného však je být v těle
lidském součástí, jako je každý jeho úd: v tomto smyslu je něco v mystic.
kém těle Kristově‘ jímž je církev, a přece to nepatří k církvi, poněvadž to
není její součástí, právě tak jako každý předzvěděný křesťan, který musí
být jako výkal z tohoto těla nakonec vyvržen. A tak je něco jiného patřit
k církvi a něco jiného být v církvi

Tu se mi zdá, Že tak učinili proto, Že papež a jiní preláti
církve nechtějí být přirovnáváni k zákoníkům a farizeům, a říká-li se něco
o jejich zlých skutcích, jsou uraženi. Ale na druhé straně doktoři a mistři
takovým mužům pochlebují; a tak oni ,,shromažďují učitele, kteří jen pří.
jemně šimrají uši a tak odvracejí sluch od pravdy..; a mistři jim pochlebují

Vpravdě tento mistr nelichotil špatnosti prelátů a doktorů. Mluvil
pravdu, učil své věřící a usvědčil pyšné, kteří se posadili na stolici, z jejich
zlých skutků.

Patrný je tedy nejpravdivější
Kristův výrok a příkaz, podle něhož zcela jasně nepřikazuje zachovávat
a vykonávat všecky přÍkazy těch, kdo sedí na stolici Mojžíšově

                                 Proto řiká papež Fabián ,,Vždy totiž má být pře projednávána tam,                                                                kde byl zločin spáchán, a kdo nedokáže, z čeho druhého obvinil,                                        až sám vytrpí trest, který navrhl…

Měli by se zamyslet zajisté nad příkladným životem velekněze Krista, který bloudící
a ďáblem posedlé vlídně navštěvoval, nepoháněl je k stáním, nedával do
klatby, nežalářoval je ani neupaloval a který přikázal Petrovi a v jeho
osobě kaŽdému jeho náměstku: ,Zhřešil li proti tobě bratr tvůj, jdi, pokárej ho

Z toho zřejmě následuje, že nás vice zavazaje kterákoli rada Boží
než lidský příkaz s ní neslučitelný. A za druhé z toho zřejmě následuje, že
nikdo není vázán poslouchat vlastního představeného, leč pokud vybizí
k plnění božské rady nebo přikázáni.

Jan Hus dopisy

odpor Husův proti kněžskému klerikalizmu 

vůči »moci« a jejímu zneužívání byl na stěnách betlémské kaple pregnantně vyznačen

Blud o stvoření je tento:

že blázniví kněží praví, že oni kolikrát chtějí, tělo boží stvoří a že oni stvořitelé svého Stvořitele. A tak dále praví, že každý kněz je důstojnější než panna Marie, matka boží, argumentujíce takto, že ona jednou Ježíše porodila, ale každý kněz, ten ho může často stvořit.

Druhý blud o víře je tento:

že velí kněží věřit v pannu Marii, ve svaté, v papeže, nerozumějíce, že jiné je věřit v nějakou věc, jiné věřit o té věci a jiné věřit té věci.

Třetí blud o hříších odpuštění je tento:

není na vůli kněžské, aby hříchy komukoli odpustili nebo zadrželi.

Blud čtvrtý o poslušenství je tento:

nemají lidé poslouchat své preláty nebo vyšší /duchovní/, jedině v dobrých přikázáních.

Pátý blud o kletbě je tento:

aby se lidé nedali kletbami křivými od pravdy boží zastrašit.

Šestý blud je svatokupectví:

kdo má zlou žádost, aby duchovní věc vyměnil za tělesnou nebo dočasnou, tedy tu věc za peníze nebo jiný tělesný požitek, za službu, za chválu nebo za přízeň bídnou. A zase kdo neřádně žádá vyměnit tělesnou věc za duchovní, jako peníze, služby nebo nějaký dar za kněžství či za biskupství.

Páleč i v Kostnici proti němu bouřil a žádal odstranění nápisu, poněvadž prý tím Hus uvedl lid do bludů

 

STÍŽNÍ LIST KOSTNICKÉMU KONCILU

 

                  Projev papeže sv. Jana Pavla II. k účastníkům
                   Římského mezinárodního sympozia o Mistru Janu Husovi

 

 

Výběr Husových kázání

 

MISTR JAN HUS
O CÍRKVI

                                                                                        KAPITOLA PRVNÍ

Obecná církev je také nevěsta Kristova, o níž pojednává Píseň písní a o níž Izaiáš
v kapitole 61 říká: „Jako ženicha okrášleného korunou a jako nevěstu ozdobenou
náhrdelníky.“ Ona je ta jedinká holubice, o níž říká Kristus v Písni 6: „Jediná jest
má holubice, dokonalá má.“ Ona je také ženou statečnou, „jejíž čeleď je oblečena
v roucho dvojité“ – Přísloví 31. Ona je královnou, o níž říká žalmista: „Postavila
se královna tobě po pravici v rouchu zlaceném.“ Tato matka naše jest Jeruzalém, chrám
Páně, království nebeské a město velikého krále. „A té církvi,“ praví Augustin
v Enchiridion 41, „je třeba rozumět jako celku a nejen jako té části, která putuje
od východu slunce až na západ a chválí jméno Páně a po dávném zajetí zpívá píseň
novou, – nýbrž také jako té, která od svého založení vždy lnula k Bohu v nebesích
a neokusila žádné zlo ve svém postavení. Ta zůstává mezi svatými anděly blahoslavená
a přispívá podle potřeby na pomoc své části, která putuje na zemi. Vždyť ta, která bude
jedna svazkem věčnosti, již nyní jest jedna poutem lásky, jsouc jako celek ustanovena
k tomu, aby uctívala Boha. Proto ani její celek ani žádná její část nemá být uctívána jako
Bůh.“ Tak Augustin. 

Toto je svatá církev obecná, kterou křesťané vyznávají hned po víře v Ducha svatého, a
to ze tří důvodů: Předně proto, že podle blaženého Augustina ve svrchu zmíněném spise
je církev nejvyšším stvořením, takže je kladena hned za nestvořenou Trojici. Za druhé,
že láskou Ducha svatého je s Kristem oddána ve věčném manželství. A za třetí, že je
na místě, aby sama Trojice měla chrám, v němž by přebývala. Odtud Augustin
ve zmíněném díle uzavírá slovy: „Bůh tedy přebývá ve svém chrámě, a to nejen Duch
svatý, nýbrž i Otec i Syn. On také říká o svém těle, pro něž se stal hlavou církve Boží,
která je mezi lidmi, aby sám měl prvenství ve všem: Zrušte chrám tento a ve třech dnech
jej zase znovu zbuduji.“ Tak Augustin.

Z jeho slov lze vyvodit, že obecná církev jest jedna, od počátku až do skonání světa
chválící Boha. Za druhé, že svatí andělé jsou částí svaté církve obecné. Za třetí,
že putující nebo bojující část oné církve je podporována církví zvítězilou. Za čtvrté,
že církev bojující a zvítězilá jsou spojeny poutem lásky. Za páté, že církev jako celek
i kterákoli její část má uctívat Boha a že ani sama ani žádná její část nemá být uctívána
jako Bůh. Z toho plyne důsledek, že věřící, „nemají věřiti v církev, protože není Bohem,
ale jen domem Božím“, jak dí Augustin ve výkladu vyznání, avšak mají věřit, že svatá
církev obecná jest nevěsta Pána Ježíše Krista, nevěsta pravím cudná, neporušená
a zcela neschopná smilnit. Neboť blažený Cyprián, biskup a slavný mučedník v 24.
oddíle, v 1. kvestii, v kapitole Loquitur říká: „Církev je jedna a ta se rozprostírá do dálky i
do šíře s rostoucí úrodností,“ a dodává: „A přece hlava je jedna, původ je jeden a jedna
je matka oplývající bohatou úrodností. Nevěsta Kristova nemůže smilnit, je neporušená
a cudná. Zná jen jeden dům a s čistým studem střeží svatost jednoho lože.“ Tak on.
Tato svatá církev je také hospodářovou vinicí, o níž praví Řehoř v homilii 19: „Náš
Stvořitel má vinici, totiž církev obecnou, která jakoby vyhnala tolik výhonků, kolik svatých
vydala od spravedlivého Abela až po toho posledního vyvoleného, který se narodí při
skonání světa.“ O ní také říká svatý Remigius v postní homilii na text: „Muži Ninivští
stanou na soudu s pokolením tímto a potupí je“: „Svatá církev je shromážděna ze dvou
částí, jednu tvoří ti, kdo nezhřešili, a druhou ti, kdo hřešit přestali.“ Tak on. O církvi mluví
blažený Isidor v 14. kapitole De summo bono: „Svatá církev se proto nazývá obecnou,
protože je obecně po celém světě rozšířena.“ O ní mluví také Augustin a Ambrož ve své
písni k Boží chvále: „Tebe po tváři vší země vyznává církev svatá.“ Ambrož o ní sám říká
v 24. oddíle, v 1. kvestii: „Který dům je důstojnější pro přijetí apoštolského kázání než
církev svatá ? Nebo komu má být přede všemi dána větší přednost než Kristu, který
umýval nohy svých hostů a nepřipustí, aby kdokoli z těch, které přijal do svého domu,
přebýval v něm se špinavýma nohama, totiž skutky ?“ Tak Ambrož. Také papež Pelagius
v 24. oddíle, v 1. kvestii, v kapitole Schisma se o této církvi dovolává slov blaženého
Augustina: „Dvě církve nemohou být“, a dále říká: „Je známo, že církev, jak bylo častěji
pověděno, je jedna, a ta je tělem Kristovým, které nemůže být rozděleno do dvou nebo
více těl.“ O ní mluví také Jeroným uváděný v De penitentia, v distinkci 1., v kapitole
Ecclesia: „Církev Kristova je bez poskvrny a vrásky nebo čehokoli takového. O tom tedy,
kdo je hříšník nebo poskvrněný nějakou nečistotou, nemůžeme říci, že patří k církvi
Kristově.“ Tato obecná svatá církev je také mystické tělo Kristovo, jak říká Apoštol
k Efezským 1: „Jej dal za hlavu nad vší církví, která je jeho tělo“, a ke Kolosenským 1:
„On jest hlava těla církve“, a dále: „za jeho tělo, jež jest církev“; a v Efezským 5: „Kristus
jest hlava církve a on sám je spasitel jejího těla.“ A níže: „Kristus miloval církev a vydal
sebe samého za ni, aby ji posvětil, očistiv ji obmytím vodou v slovu života, aby ji sobě
postavil slavnou církev bez poskvrny a vrásky nebo čehokoli takového, ale aby byla
svatá a neposkvrněná.“ A o tento text se opírají svatí učitelé. Augustin v De doctrina
christiana říká: „Kristus je hlava církve, což je jeho tělo, které bude s ním přebývat
v království a ve věčné slávě.“ Řehoř ve spise Moralia, v knize 35, v kapitole 9. říká:
„Protože Kristus a církev jsou totéž, hlava a tělo tvoří jednu osobu.“ A v 15. homilii
na Ezechiele: „Církev je jedné podstaty s Kristem svou hlavou.“ Bernard ve výkladu
Písně: „Církev je tělo Kristovo vzácnější než to, které vydal na smrt.“ Paschasius v knize
o svátosti těla Kristova praví, jak lze ostatně nalézt ve svatých Písmech, že církev
Kristova nebo nevěsta Boží je nazývána tělem Kristovým „nepochybně proto,
že všeobecná Kristova církev je jeho tělem, a Kristus je nazýván hlavou a všichni
vyvolení údy, z nichž se shromažďuje jedno tělo církve v muže dokonalého a k míře
plnosti Kristovy. Avšak tělo Kristovo — totiž nevěsta Boží – právem se nazývá církví
podle onoho Apoštolova slova: „A budou dva jedno tělo. To je, praví, veliká svátost
v Kristu a v církvi. Proto jestliže Kristus a církev jsou v jednom těle, tím spíše jsou jedno
tělo, jedna hlava, totiž ženich, avšak jednotliví vyvolení jsou si údy navzájem.“ Tak
Paschasius.
Už z výroků svatých jasně vyplývá, že svatá církev obecná jest počet všech
předurčených a Kristovo mystické tělo, jehož on jest hlavou, a Kristova nevěsta, kterou
pro své tak veliké milování vykoupil svou krví, aby byla jeho slavným vlastnictvím až do
konce, bez vrásky hříchu smrtelného a poskvrny hříchu všedního, ale aby byla svatá
a neposkvrněná a navždy objímala ženicha Krista

KAPITOLA DEVÁTÁ
Základ, který je třetím bodem našeho postupu, byl naznačen slovy: „Na té skále zbuduji
svou církev.“ A poněvadž tohoto Kristova slova papežové nejvíce užívají ve svých
výrocích, chtějíce z něho vyvodit, že sami jsou tou skálou nebo základem, na němž
církev stojí jakoby na Petrovi, jemuž bylo řečeno: „Ty jsi Petr,“ – proto je třeba
k porozumění slova Páně poznamenat, že základ církve, od něhož je zakládána,
je naznačen výrazem „zbuduji“, základ, na němž je založena, je naznačen slovy: „na
té skále“, a základ, jímž je církev založena, je naznačen slovy: „Ty jsi Kristus, Syn Boha
živého.“ Základ, od něhož prvotně, i základ, na němž prvotně byla založena svatá církev
obecná, je Kristus Ježíš, a základ, jímž je založena, je víra, která skrze lásku působí;
tu ukázal Petr, když pravil: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého.“ Základem církve tedy
je Kristus, který říká: „Beze mne nic nemůžete učinit“ -Jan 15; „beze mne“ prvotního
a prapůvodního základu.
Kristus zakládá a buduje svou církev na sobě jako na skále tím, že ji uzpůsobuje k tomu,
aby slyšela i konala jeho řeči. Potom tedy „ji brány pekelné nepřemohou“. Proto říká
Kristus v 6. kapitole Lukášově: „Každý, kdo přichází ke mně a slyší mé řeči a koná je, —
ukáži vám, komu je podoben. Podoben je člověku stavějícímu dům, jenž kopal
do hloubky a položil základ na skálu. Když se však strhla povodeň, přivalila se na ten
dům řeka, ale nemohla jím pohnout, neboť byl založen na skále.“ Na tento základ
ukazuje Apoštol v 3. kapitole 1. Korintským slovy: „Nikdo nemůže položit jiný základ, než
ten, který byl položen, jímž jest Kristus Ježíš.“ A v 10. kapitole 1. Korintským říká: „A
ta skála byl Kristus.“ Na tomto tedy základě a na této skále a touto skálou byla založena
svatá církev, neboť říká: „Na té skále zbuduji svou církev.“
A na tomto základě zbudovali apoštolové církev Kristovu. Neboť nevolali lid k sobě, ale
ke Kristu, který je první, nezbytný a nejspolehlivější základ. Proto říká Apoštol: „Nikdo
nemůže položit jiný základ“ atd. Proto když Apoštol vidí, že Korintští bludně chápou
základ, napomíná je slovy: „Každý z vás říká: Já zajisté jsem Pavlův, já pak Apollův,
já věru Petrův a já pak Kristův. Což je Kristus rozdělen ? Byl snad Pavel ukřižován
za vás ? Nebo jste byli pokřtěni ve jménu Pavlovu ?“ – 1. Korintským 1. Jako kdyby řekl:
Nikoli. Tedy ani Petr, ani Pavel, ani kdo jiný mimo Krista není prvotním základem nebo
hlavou církve. Proto praví dále Apoštol v 1. Korintským 3: „Co tedy je Apollo ? Co věru
Pavel ? Jsou služebníci toho, v něhož jste uvěřili, a jak každému Pán dal,“ tak
má pokorně sloužit církvi. „Já,“ říká, „jsem zasadil,“ rozuměj kázáním, „Apollo zaléval“
křtěním, „ale Bůh dal vzrůst,“ rozuměj na základě víry, naděje a lásky. „A proto ani ten,
kdo sází“ jako Pavel, „ani ten, kdo zalévá“ jako Apollo, „jest něco“, totiž na čem by mohla
být založena církev, „ale Bůh, který dává vzrůst.“ On sám je základ církve. A následuje: ,
„Ale každý ať si dá pozor, jak na něm buduje. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ,
než ten, který byl položen, jímž jest Kristus Ježíš.“
Tímto základem však je skála spravedlnosti, o níž mluví Kristus v evangeliu, říkaje
blaženému Petrovi: „Ty jsi Petr,-a na té skále zbuduji svou církev.“ O tom takto praví
blažený Augustin v 13. kázání De verbis Domini: „Náš Pán Ježíš Kristus řekl Petrovi:
Ty jsi Petr, a na té skále zbuduji svou církev. Na té skále, kterou jsi vyznal, na té skále,
kterou jsi poznal, když jsi řekl: Ty jsi Kristus, Syn Boha živého, zbuduji svou církev,
to jest na sobě samém zbuduji církev, na Synu Boha živého. Na sobě zbuduji tebe, nikoli
sebe na tobě. Neboť když lidé chtěli být zbudováni na lidech, říkali: Já jsem Pavlův,
já Apollův, já pak Kéfův, to jest Petrův. A jiní, kteří nechtěli být zbudováni na Petrovi, ale
na skále, říkali: Já však jsem Kristův.“ A v poslední homilii na Jana mluví takto: „Apoštol
Petr měl pro prvenství svého apoštolství obecně symbolický význam. Pokud totiž šlo
o něho osobně, byl svou přirozeností jedinec, milostí křesťan, a hojnější milostí jeden
z apoštolů a dokonce první apoštol. Ale když mu bylo řečeno: Tobě dám klíče království
nebeského a cokoli svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi a cokoli rozvážeš na zemi,
bude rozvázáno i na nebi, představoval obecnou církev, která v tomto věku je otřásána
mnohým pokušením, jako jsou deště, přívaly a bouře, a přece nepadá, poněvadž byla
založena na skále, podle níž byl Petr pojmenován. Neboť skála se nenazývá podle
Petra, ale Petr podle skály, jako se Kristus neodvozuje od slova křesťan, nýbrž křesťan
od Krista. Vždyť proto říká Pán: Na té skále zbuduji svou církev, protože Petr řekl: Ty jsi
Kristus, Syn Boha živého. Na té skále, pravil, kterou jsi vyznal, zbuduji svou církev.
Skálou totiž byl Kristus… Tedy církev, která je založena v Kristu, přijala od něho v osobě
Petrově klíče nebeského království, to jest moc svazovat a rozvazovat hříchy. Neboť jako
je církev ve vlastním slova smyslu v Kristu, tak je Petr symbolicky ve skále, a podle
tohoto symbolického označení je Kristus skálou a Petr církví. Proto tato církev, kterou
představoval Petr, pokud žil ve zlém, se osvobozuje od zlého tím, že miluje a následuje
Krista. Avšak nejvíc následuje Krista v těch, kdo bojují pro pravdu až do smrti.“ To vše
říká Augustin, když ve shodě s Apoštolem učí, že jediný Kristus je základem i skálou,
na níž – to jest na Kristu – je církev založena.

K němu volá apoštol Petr v 2. kapitole 1. listu: „K němu přistupujte, ke kameni živému,
od lidí zajisté zavrženému, ale od Boha vyvolenému a poctěnému. I vy jako kameny živé
budujte se v domy duchovní, abyste přinášeli svatou oběť, duchovní oběti vzácné Bohu
pro Ježíše Krista. Proto praví Písmo: Aj, kladu na Sionu kámen základní, úhelný,
vybraný, drahý, a kdo v něj věří, nebude zahanben. Pro vás tedy, věřící, je poctou, ale
pro nevěřící se stal kámen, který zavrhli stavitelé, úhelnou hlavicí a kamenem úrazu,
a skálou pohoršení těm, kteří se urážejí na slovu a nevěří mu; k tomu byli i ustanoveni.“
Také Pavel říká v 9. kapitole Římanům: „Izrael, ačkoli usiloval o zákon spravedlnosti,
nedospěl k zákonu spravedlnosti. Proč ? Poněvadž vycházel ne z víry, nýbrž ze skutků.
Urazili se zajisté o kámen úrazu, jak je psáno: Aj, kladu na Sionu kámen úrazu a skálu
pohoršení, a kdo v něj uvěří, nebude zahanben.“ Hle, jak tito dva římští apoštolově
a biskupové, Petr a Pavel, dokazují z Písma, že Pán Ježíš Kristus sám jest kamenem
a základní skálou. Neboť Hospodin praví v 28. kapitole Izaiáše: „Aj, já spustím
do základů Sióna kámen úhelný, vyzkoušený, drahý, v základě založený.“ A v Žalmu:
„Kámen, který zavrhli stavitelé, stal se úhelnou hlavicí.“ Sám tedy Kristus jest základem
apoštolů a celé církve, na němž je stavěna. Proto říká Apoštol v 2. kapitole Efezským:
„Již tedy nejste hosté a příchozí, nýbrž jste občané svatých a domácí Boží, zbudovaní
na základ apoštolský a prorocký, při čemž Kristus Ježíš je sám úhelným kamenem,
na němž celá budova je vystavěna a roste v svatý chrám v Pánu.“
K tomu říká svatý Remigius: „Kristus je základem apoštolů a proroků a všech věncích,
protože byli upevněni a založeni ve víře v něho podle jeho vlastních slov: Na té skále,
to jest na sobě, zbuduji svou církev, již tvoří andělé a lidé spravedliví. Neboť každý, kdo
má víru v Krista, je založen na něm, při čemž je sám Kristus Ježíš úhelným kamenem.
Jak je Kristus základem a základním kamenem ? Tak, že od něho víra začíná a v něm
a jím se tato víra zdokonaluje a naplňuje. Takže všichni vyvolení jsou v něm založeni.“
Tak Remigius Haymo.
Z toho je patrné, že jediný Kristus je výhradním základem církve. A tak velice si Apoštol
tohoto základu cenil, že se neodvážil říci nic, co by na něm nebylo založeno. Odtud říká
v 15. kapitole Římanům: „Věru, neodvažuji se říci nic, než co Kristus skrze mne vykonal
v poslušnosti Bohu, ve slovu a skutcích a v moci znamení a zázraků, v síle Ducha
svatého. Tak jsem zajisté kázal toto evangelium, kde ještě nebyl Kristus jmenován,
abych nebudoval na cizím základě.“ Nuže, tento apoštol, který byl vyvoleným nástrojem,
říká, že se neodvažuje říci nic, než co Kristus skrze něho mluvil, poněvadž jinak
by nezakládal a nebudoval na Kristu, nejspolehlivějším základu, kdyby cokoli mluvil,
přikazoval nebo činil, co by nemělo základ v Kristu Ježíši. Z toho vyplývá, že nikoli Petr,
ale skála Kristus je naznačen v evangeliu Kristově, když Kristus říká: „Na té skále zbuduji
svou církev.“
Avšak proti tomu je možno namítnout slovy Ambrožovými, uvedenými v 50. distinkci:
„Petr se stal věrnějším po tom, co plakal nad ztrátou své víry, a proto nalezl milost větší,
než jakou ztratil. Neboť jako dobrý pastýř převzal ke střežení stádo, aby se stal pevnou
oporou všem ten, který kdysi zakolísal, a ten, který se dal zviklat svodem otázky, aby
ostatní jako o základ podepřel nepohnutelností víry. Posléze, aby byla upevněna
oddanost církví, je nazýván skálou podle slov Páně: Ty jsi Petr, a na té skále zbuduji
svou církev. Skálou totiž je nazýván, protože první položil základy víry mezi národy
a jako nehybný balvan drží pohromadě klenbu i stavbu celého díla Kristova.“ Tak
Ambrož, aby ukázal, že Petr znamená skálu.
K tomu říkám, že výklad Augustina, nejznamenitějšího vykladače Písma, zdá se mít
a také má větší platnost, poněvadž se zakládá na výslovném znění Písma, které říká,
že Kristus je skála i kámen úhelný i nejspolehlivější základ. Nikde totiž v Písmu výslovně
nečteme, že Petr je skála. A Kristus neřekl, ačkoli to mohl snadno říci: „Ty jsi skála, a
na té skále zbuduji svou církev,“ nýbrž řekl: „Ty jsi Petr“, to jest vyznavač pravé skály, „a
na té skále“, kterou jsi vyznal, „zbuduji svou církev“. Vždyť Kristus zbudoval církev
na sobě vírou, nadějí a láskou. Proto věříme a doufáme v Krista a nikoli v Petra, a máme
mít také větší lásku nebo milování ke Kristu než k Petrovi.

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
Po výkladu o tom, co je apoštolská stolice, je třeba říci, v čem je nutno tuto apoštolskou
stolici poslouchat. A zmínění doktoři říkají, že „nižší ji mají poslouchat ve všem všudy,
kde se nezapovídá čiré dobro, nebo nepřikazuje čiré zlo,…co může být podle způsobu,
místa, času nebo osoby i- dobré i zlé“. A to dokazují čtyřmi spolehlivými svědky, totiž
Spasitelem, Bernardem, Augustinem a Jeronýmem. A protože doktoři přijali významové
rozlišení Bernardovo – v listě mnichu Adamovi -o čirém dobru a čirém zlu, je tedy třeba
poznamenat, že blažený Bernard, po tom, co ukázal, že nikoho není třeba poslouchat
ve zlém, učinil tento závěr: „Je tedy zřejmé, že činit něco zlého i na něčí“, rozuměj lidský
„rozkaz, není poslušností, nýbrž spíše neposlušností. To ovšem je třeba si uvědomit,
že některé věci jsou čiré dobro, některé čiré zlo a v těch lidé nejsou povinni žádnou
poslušností, poněvadž ani ony“, dobro, „nemají být opomíjeny, i když jsou zakazovány,
ani nemají být tyto“, zlo, „konány, i když jsou přikazovány. Dále jsou jakési věci střední,
jež mohou být podle způsobu, místa, času nebo osoby i zlé i dobré. A v těchto skutcích
středních zákon poslušnosti byl jakoby vydán při stromu vědění dobrého i zlého, který byl
uprostřed ráje. Vskutku v těchto věcech není dovoleno, abychom své mínění vnucovali
názoru učitelů a v těchto věcech vůbec nesmíme pohrdat ani příkazem ani zákazem
představených.“ A níže: „Víra, naděje, láska a ostatní věci toho druhu jsou čiré dobro,
nemohou být zle zastávány, ani není možno je dobře zakazovat nebo nezastávat. Čiré
zlo jsou krádež, rouhání, cizoložstvo a ostatní takové věci, které arci není možno ani
dobře přikazovat nebo konat, ani zle zakazovat nebo nekonat. Není zákona, který by to
mohl zvrátit. Neboť zákaz žádného člověka nemá právo postavit se proti Božím
přikázáním, jako rozkaz žádného člověka nemůže dát svolení k věcem zakázaným.
Konečně jsou věci uprostřed mezi oběma, které sice o sobě nelze poznat ani jako dobré
ani jako zlé, nicméně však mohou být bez rozdílu stejně dobře jako zle bud přikazovány
nebo zakazovány, ale v žádném případě je nemají podřízení poslouchat ke zlu. K těmto
patří, abych uvedl příklad, půst, bdění, rozjímání Písma a podobné skutky. Avšak
je třeba vědět, že některé věci uprostřed mezi čirým dobrem nebo zlem se velmi často
vymykají tomuto výměru. Neboť manželství, ačkoli může i nemusí být uzavřeno, jakmile
jednou uzavřeno bylo, nemůže již být rozloučeno. Co tedy před sňatkem bylo jasně věcí
střední, to u manželů nabývá již hodnoty čirého dobra. Podobně mít soukromý majetek
je pro světského člověka sice věcí střední, protože je také možné, že jej nemá, avšak
je čirým zlem pro mnicha, který nesmí mít žádný majetek.“ Tak Bernard.

Predchádzajúci

Ďalší

Pridaj komentár

Vaša emailová adresa nebude zverejnená / Povinné polia sú vyznačené *

Kontrolný kód *