Spirituálny kapitál

Intelektuálna charita a poctivá spiritualita

duchovné pasce

18. apríla 2021 Yosef 0 Comments

radiť sa treba so Sv.Duchom, nie s čarami

znepokojenie pred čipmi v mozgu

Profesor Bhakdi: Ak dáte svojmu dieťaťu vakcínu, spáchate trestný čin

BOH je veľký a mocný

Pamätám si, ako som sa jedného rána chcela modliť, ale namiesto toho som začala uvažovať o svojich súčasných problémoch a obávať sa, ako to všetko zvládnem.
Zrazu som začula tichý a jemný hlas v duchu, ktorý povedal: „Joyce, budeš uctievať mňa alebo svoj problém ?“ Boh mi chcel skutočne pomôcť vyriešiť moje problémy, ale očakával, že ich odložím nabok a budem sa venovať modlitbe a jeho uctievaniu
Celá zem nech má bázeň pred Pánom, pred jeho tvárou nech sa chvejú všetci obyvatelia sveta. Lebo on riekol a stalo sa, on rozkázal a všetko bolo stvorené. Pán marí úmysly pohanov, navnivoč privádza myšlienky národov. Ale Pánov úmysel trvá naveky, myšlienky jeho srdca z pokolenia na pokolenie. Ž 33,10
Keď uctievame Pána, zbavujeme sa emocionálnych a duševných záťaží, ktoré nás zaťažujú. V Božej prítomnosti sa rozpustia bez stopy. Ak nebudeme odvracať zrak od Boha a neustále ho budeme uctievať, uvidíme, že všetko, čo sa nám stane, sa zmení na naše dobro v súlade s jeho plánom.
Biblia hovorí, že všetci, ktorí si ctia Pána a klaňajú sa mu s úctivou bázňou, nebudú mať nedostatku. Chcete si byť istí, že všetky vaše potreby budú splnené? Potom sa prestaň znepokojovať a začni uctievať Boha.
Napriek všetkým ťažkostiam neprestávajte vyvyšovať Boha a vzdávať mu slávu. Potom sa vaša viera posilní a môžete prekonať každú prekážku.
Postavte sa, že Boh je veľký a mocný. Všetky vaše potreby budú splnené vďaka jeho láskavosti a láske k vám.
Joyce Meyer

záverečný extracirkusový megaprojekt blue beam 

obrátenie bývalého satanistu

Megido – svetový vodca – doba antikrista

Dr. René Balák  Kríza autority v cirkvi II

Anje si uvedomila , že páchala dobro 

/spasiteľský komplex, nevedomá pýcha, obsesie, prečo chceme iných kontrolovať /

vakcína alebo biozbraň?

Posláním státu je vytvářet příznivé podmínky k spravedlivému a ctnostnému životu. Ctnost vzkvétá tam, kde nejstatečnější je vzorem. Tyran ctnosti lidu nenávidí a všemožně potírá, nenávidí statečnost a pěstuje v lidech strach.

Životopisná data
Sv. Tomáš Akvinský nar. 1225 na hradě Roccasecca (mezi Římem a Neapolí) jako syn hraběte z Akvina; r. 1244 vstupuje v Neapoli do nedávno založeného dominikánského kláštera; studuje v Paříži u Alberta Velikého; krátce působil v Kolíně nad Rýnem; vrací se do Paříže, kde od r. 1256 po dosažení magistra teologie učí – střídavě v Paříži a na různých místech v Itálii, naposledy v Neapoli; „Zemřel po úrazu a krátké nemoci r. 1274 cestou na Lyonský koncil.“; r. 1323 svatořečen; byl považován za jednoho z významných myslitelů v rámci katolické církve; r. 1879 Lev XIII. v encyklice Aeterne Patris prohlásil jeho teologii za směrodatnou pro všechny katolické teology;
Tomášovy názory na stát se nacházejí:
v jeho komentářích k Aristotelovým spisům Etika Nikomachova a Politika;
v 2. části jeho Theologické summy, která se věnuje etice a v tomto rámci i politice;
roztroušeně v jeho komentáři ke knihám Petra Lombardského;
a v jeho nedokončeném spise De regno ad regem Cypri (O království ke králi kyperskému),

Východiska pro pojetí státu
Sv. Tomáš, podobně jako i sv. Augustin i jiní, vychází ze skutečnosti, že člověk je stvořen k určitému cíli, a to konkrétně k tomu, aby dosáhl dokonalé blaženosti. Sv. Augustin zdůrazňoval, že této dokonalé blaženosti může člověk dosáhnout až po smrti. Tomáš naproti tomu zavádí pojem nedokonalé blaženosti, které můžeme za příznivých podmínek dosáhnout i zde na zemi. Obojí blaženost – dokonalá i nedokonalá – spočívá především v poznání Boha. Aby mohl člověk poznat Boha, musí se mu něčím podobat – musí v něm být něco, co je s Bohem jaksi kompatibilní, spojitelné. Člověk se Bohu podobá svou duší – rozumem a svobodnou vůlí. Pokud se vůle častěji zaměřuje k dobru, pak vzniká jakýsi návyk v konání dobra, který se nazývá ctnost. Člověk ctnostný se více podobá Bohu, a proto ho více poznává a je šťastnější. Vytvářet příznivé podmínky k spravedlivému a ctnostnému života, tedy k dosažení přirozené pozemské blaženosti je úkolem veřejné moci čili státu.
(Úkolem církve je vést lidi k dokonalé blaženosti, která se ale plně uskuteční až po smrti. Nedokonalá pozemská blaženost napomáhá člověku k dosažení té dokonalé po smrti. Dokonalá blaženost spočívá v tom, že tvor oslavuje svého Boha Stvořitele, proto skutečným cílem lidského života je primárně oslavovat Boha a až z toho plyne jeho spása – dokonalá blaženost jako sekundární cíl.)
Tomáš přejímá od Aristotela názor, že člověk je svou přirozenou povahou bytost společenská. Z toho pak vyvozuje, že rodina ale i stát jsou přirozenými institucemi – tzn. něčím, co zákonitě vyplývá už z toho, jak byl člověk stvořen. To v jeho době nebylo samozřejmé. Spíše se tvrdilo, že veškerá moc – církevní i světská pochází od Boha skrze papeže. Tomáš ale řekl, že světská moc pochází od Boha (Ř 13,1) skrze samotné stvoření, skrze lidskou přirozenost neboli skrze přirozený mravní zákon (PMZ).
O společenské povaze a cíli člověka Tomáš říká: „Cíl tohoto života, nedokonalá blaženost, spočívá v rozvoji poznání vrcholícím v poznání Boha, v nabytí mravních ctností, v přátelství a v přiměřeném dostatku hmotných statků.“ – k tomu třeba společnost; člověk, na rozdíl od ostatních živočichů není tak tělesně vybaven, aby mohl přežít sám jako jedinec, ale zase má rozum, díky němuž si může zajistit přežití, ale ne sám; druhý důvod – instinkty – i místo nich má člověk rozum, ten ale třeba rozvíjet, a to je opět možné jen v společnosti jiných; tato spolupráce lidí má i historický rozměr, poznatky se předávají pozdějším generacím, „Pro lidský rozum se zdá být přirozené, že od nedokonalého k dokonalému dochází postupně. Proto v teoretických vědách pozorujeme, že ti, kdo se oddávali vědeckému poznání jako první, předali jen nedokonalé poznatky, které byly pak pozdějšími (generacemi) zdokonalovány. A podobně je tomu i v praktických oborech. Neboť první lidé, kteří se pokoušeli vynalézt něco lidské společnosti užitečného, nedokázali sami všechno náležitě uvážit a zanechali po sobě věci nedokonalé a často selhávající, které pak jejich potomci postupně vylepšili.“ (pozn. 17: Summa theol. I – II, q 97, a 1s.c.)

Přirozený mravní zákon
Přirozený mravní zákon je ústředním bodem teologie sv. Tomáše. Mluví nejdřív o tzv. věčném zákoně, což je v mysli Boží existující příkaz ukládající rozumným bytostem, aby jednali podle své přirozenosti. Tento příkaz nám Bůh zjevil už samotným stvořením člověka, ale potom také mnoha dalšími zjeveními. K lidské přirozenosti patří např. přirozená náklonnost uchovat si život, plodit jedince sobě podobné a napomáhat jim k tomu, aby i oni dosáhli cíle lidské existence – dokonalé blaženosti – , rozvíjet své poznání, žít společensky atd. Lidská přirozenost je podle sv. Tomáše neměnná a neměnné jsou i tyto její základní inklinace. Přirozený zákon tedy obsahuje určité obecné normy, které jsou pak lidmi konkretizovány dalšími zákony. Pokud ty lidské (pozitivní) zákony odpovídají PMZ, jsme jimi vázáni. Pokud mu odporují, nejsme jimi vázáni, protože to nejsou skutečné zákony. Pokud ústava a zákony státu odporují PMZ danému Bohem, pak takový stát není legitimním. V takovém případě máme jednat podle PMZ, tedy i podle těch státních zákonů, které mu neodporují.
V praxi se dá říct, že zákonodárství jednotlivých států jsou více či méně legitimní, v závislosti na tom do jaké míre odpovídají PMZ. Tomášovu logiku můžeme ale domyslet ještě dál: Jestliže stát je něčím přirozeným a jestliže vzniká samovolně sdružením rodin, pak i v situaci, kdy ten konkrétní stát, v němž žijeme je nelegitimním, protože jeho zákony odporují PMZ, můžeme mluvit o jakémsi státu, existujícím na tomtéž území. Ten je tvořen těmi společenskými konvencemi a zákony, existujícími na daném území, které jsou v souladu s PMZ a těmi rodinami a dalšími společenskými strukturami, které na daném území principy PMZ uznávají a hájí.

Rodina základem státu
Jak jsme už řekli, rodina je, podle Tomáše, ustanovena už od přirozenosti. Některé věci, které člověk potřebuje k pozemskému štěstí, nemůže zajistit jen úzká rodina (např. obranu před cizinci) a tak se rodiny přirozeně sdružují do větších uskupení a zde vidí Tomáš přirozený vznik státu. Důležité je, že základní buňkou, z níž vzniká stát, není jednotlivý občan, ale rodina. Instituce rodiny je tím základním prvkem, z něhož plyne oprávnění k existenci státu – ne naopak. Stát neudílí rodinám legitimitu, neudílí jim oprávnění k existenci, protože to mají od přirozenosti na základě PMZ. Je to právě naopak: stát od existujících rodin získává oprávnění k své existenci, jakožto sdružení rodin a rodů za účelem zajištění podmínek umožňujících dosažení pozemské nedokonalé blaženosti.
Rodina má tedy na základě PMZ svá výsostná práva, kam státní moc není oprávněna zasahovat. Pokud by základem státu byl jednotlivý občan, pak by to znamenalo, že stát má dohled přímo nad každým jednotlivým občanem, tedy i nad dětmi. Právě tak je nám to dnes vnucováno. Byla vyhlášena Deklarace o právech dítěte a další podobné dokumenty, které se snaží zaručit dětem většinou dobré a správné věci. Ale problém je v tom, že když se státy chopily obhajoby práv dětí, tak tím samým na sebe převzaly právo rozhodovat o tom, co je, jak se říká, „nejlepším zájmem dítěte“. Jenomže moc státu, podle PMZ, vyplývá z moci rodičů, ne naopak! Proto stát nemůže občanům odebrat rodičovská práva, pokud oni sami se jich nezřeknou. (Zříct se jich mohou výslovně nebo tak, že ohrozí život dětí. Obojí je zločin, ale v takovém případě nastupuje povinnost veřejné moci zasáhnout, jinak ne) To prostě není v kompetenci veřejné moci. Zde vidíme konkrétní oblast – juvenilní justici – v níž se současné zákonodárství rozchází s PMZ jak ho chápal sv. Tomáš.

Formy vlády
Jestliže sv. Tomáš pokládá stát za přirozené zřízení mající za úkol zajistit lidem přirozenou nedokonalou pozemskou blaženost, pak je na místě otázka, jakou formu státního zřízení vidí Tomáš jako nejvhodnější k dosažení tohoto cíle. Jaké státní zřízení je optimální?
Sv. Tomáš vyjmenovává tři špatné a tři dobré formy vlády. Těmi špatnými jsou tyranie, oligarchie a demokracie. Zajímavé je, že demokracii pokládá za nejhorší ze špatných forem vlády. Pod demokracií chápal stav jakési revoluce, kdy dav chudých tyranizuje menšinu bohatých. Třemi dobrými formami vlády jsou politeia, která je protikladem demokracie; aristokracie, která je protikladem oligarchie a království, které je protikladem tyranie. To co činí vládu dobrou nebo špatnou je, jestli vládne podle PMZ, jestli vládne k prospěchu svému nebo obecnému. Za nejlepší systém pokládá království kombinované s výhodami ologarchie a politei.
Tomáš píše: „Jestliže nespravedlivou vládu vykonává pouze jednotlivec, který z vládnutí hledá prospěch pro sebe, ne však pro poddanou pospolitost, nazývá se takový jedinec ‚tyran‘, kteréžto slovo je odvozeno od slova ‚týrat‘, protože totiž utlačuje mocí, nevládne spravedlností: proto i u starých národů byli všichni mocní vládci nazýváni tyrany. Jestliže však nespravedlivou vládu nevykonává jednotlivec, nýbrž více, ale nemnoho osob, nazývá se taková vláda oligarchie, tj. vláda několika, když totiž nemnozí pro své obohacení obohacují lid, a od tyranů se liší pouze svým počtem. Jestliže pak nespravedlivou vládu vykonávají mnozí, nazývá se to ‚demokracie‘, tj. vláda lidu, kdy dav lidu svou početnou mocí utlačuje bohaté. Tak totiž veškerý lid bude jakoby jeden tyran. Podobně je však třeba rozlišovat i spravedlivou vládu. Je-li spravována větším počtem lidí, nazývá se obecně ‚politeia‘ (vláda občanská), jak je tomu např., když ve městě či provincii vládnou vojáci. Je-li však spravována nemnohými, ovšem čestnými lidmi, nazývá se jejich vláda ‚aristokracie‘, tj. nejlepší vláda, či vláda nejlepších, kteří se proto nazývají ‚optimáti‘. Přísluší-li však spravedlivá vláda jediné sobě, přísluší takové osobě pojmenování ‚král‘: odtud Pán skrze Ezechiela praví: ‚Služebník můj David bude králem nad všemi a jediným pastýřem všech.‘“ (pozn. 26: T.A., De regno, I,2 § 747.) (s. 538-539)
Na obhajobu královlády píše: „Mezi množstvím údů, je jen jeden, který vším hýbe, totiž srdce. A mezi složkami duše má jedna vrch, totiž rozum. Také včely mají jednu královnu a v celém vesmíru je jediný Bůh stvořitel a ředitel všeho. A to důvodně. Každá mnohost se odvozuje od jednoho. Jestliže však umění napodobuje přírodu a každé umělé dílo je o to lepší, čím více se drží svého vzoru v přírodě, nutně také pro lidskou společnost je nejlepší, aby jí vládl jeden.“ (pozn. 27: T.A., De regno, I,3, § 752)

Soukromé vlastnictví
Sv. Tomáš odmítá to, co tvrdil Platon, že v nejlepší obci má být majetek společným, ale s Ambrožem a Augustinem uznává, že „vnější věci jsou lidem po určité stránce společné“ Znamená to, že soukromé vlastnictví platí, pokud danou věc není nutné použít k zachování života nebo zdraví někoho jiného. Jinými slovy: život je důležitější než majetkem. I dnes někteří volají po znárodnění klíčových odvětví a zdrojů, které patří nadnárodním korporacím. Pokud jejich soukromé vlastnictví ohrožuje národní bezpečnost, má stát právo je nerespektovat.
(Navíc je třeba si uvědomit, že tyto nadnárodní korporace často nabyly své vlastnictví způsobem odporujícím PMZ. Např. takové úroky, které se dnes považují za samozřejmost, sv. Tomáš považuje za nemorální. Dnešní teologové argumentují tím, že ve středověku ještě nevnímali problém inflace a celkové změny struktury hospodářství. Ale tito moderní teologové už neberou v úvahu, že i inflace je vytvářena uměle nemorálním počínáním a podvody bankéřů, kteří nabízejí nekryté peníze, tedy vydávají za hodnotné něco, co ve skutečnosti žádnou hodnotu nemá, a tím systematicky převádějí bohatství národů do svých pokladnic.)

Lidská práva
Lidská práva, jak se o nich dnes mluví, jsou výmyslem osvícenců a sv. Tomáš nic takového nezná. Jednotlivá lidská práva, jako právo na život, už vzpomenuté právo na soukromé vlastnictví a jiná, samozřejmě uznává; ale na úplně jiném základě než osvícenci a dnešní ideologové lidských práv. Osvícenci, kteří zorganizovali např. francouzskou revoluci a další podobné akce, stavěli tzv. lidská práva na požadavku autonomie, nezávislosti člověka („volnost, rovnost, bratrství“). Tomáš naopak vychází z podřízenosti člověka Bohu a mluví na prvním místě o povinnostech člověka. Člověk je povinen ctít v druhém člověku obraz Boží a respektovat, že Bůh mu dal rozum a svobodu, aby jich mohl svobodně používat k poznávání a oslavování Stvořitele. Takový je Tomášův pohled na to, co dnes nazýváme lidskými právy.
Můžeme si ho objasnit na příkladu náboženské svobody. Podle sv. Tomáše člověk nemá právo si vybrat libovolné náboženství, ale má povinnost přijmout to, které je pravdivé a správné. Ale na druhou stranu, nikdo nemá právo druhého silou nutit, aby přijal nějaké vyznání, ani když je to vyznání správné a pravé. Protože věřit je možno jenom svobodně. Takže, podle sv. Tomáše, křesťané nesmějí násilím nutit pohany, např. Židy a Mohamedány, aby přijali křesťanství. Přesto ale říká: „Věřící je však mohou nutit, mají-li k tomu prostředky, aby nebránili vyznávání (křesťanské) víry buď jejím tupením, nebo špatným přesvědčováním, nebo i otevřeným pronásledováním. A proto také věřící vedou někdy proti nevěřícím válku, ne totiž proto, aby je přinutili k víře, protože i kdyby je porazili, vzali do zajetí, museli by přenechat jejich svobodě, zda uvěří, či nikoli. Nutí je však k tomu, aby nebránili křesťanskou víru vyznávat.“ (Summa theol., II-II, q. 10, a. 9c.

Úloha státu
Už v úvodu jsme si řekli, co sv. Tomáš pokládá za základní úkol státu. Vytvářet příznivé podmínky k spravedlivému a ctnostnému životu. Ctnostný život přináší lidem určitou nedokonalou blaženost spočívající v jakémsi částečném nedokonalém poznání Boha. A zde končí úloha státu a nastupuje úloha církve. Ta zvěstuje lidem evangelium o věčné spáse a věčné dokonalé blaženosti, jíž můžeme dosáhnout darem Ježíše Krista. Ovšem ctnostný život podporovaný správným působením státu, lidem velmi usnadňuje jak přijetí víry v Ježíše Krista tak život podle ní. Ta nedokonalá pozemská blaženost umožněná správným fungováním státu napomáhá tedy lidem k dosažení té dokonalé. Církev a stát mají tedy dvě různé úlohy, dvě odlišná pole působnosti, která jsou na sobě do značné míry nezávislá, ale velmi úzce spolu souvisí.

 

Predchádzajúci

Ďalší

Pridaj komentár

Vaša emailová adresa nebude zverejnená / Povinné polia sú vyznačené *

Kontrolný kód *